top of page

Černý čtvrtek ve Francii

Aktualizováno: 23. 1. 2023

Včerejší den získal ve Francii přízvisko černý. Černočernou ranní tmu skutečně zcela výjimečně nepřetínal zlatý had světel automobilů, řítících se po hlavní spojce k lucemburské hranici. Ne snad proto, že mělo spadnout pár sněhových vloček, což by samo o sobě k takové paralyzaci mohlo vést, ale proto, že po měsících, ba letech útlumu způsobeného pandemií byla tolik kritizovaná důchodová reforma znovu představena veřejnosti. A do ulic na ten popud vyrazily stovky tisíc stávkujících napříč všemi obory.


Po ohlášení generální stávky se mi začaly vracet ty nejútrpnější vzpomínky na můj pobyt v Paříži. Desítky našlapaných kilometrů, svíravá obava z kolapsu v metru připomínajícím dobytčák a zoufalé pocity vyhnanství, když můj příměstský vlak, z důvodů známých jen všemohoucímu, nezastavil na zastávce mé, ale až o mnoho dalších pařížských předměstí dál. V Paříži už nejsem a tak jsem tyhle děsy rychle zahnala a zvesela dojela na hranice na svůj lucemburský autobus. Zbývala škola. Jak čekání na ortel. Někde se s tím nepárali vůbec, zavřeli rovnou celý ústav i s kantýnou. Co podnikne náš tříčlenný učitelský sbor? V úterý přišlo vyrozumění. Na celostátní podmínky byl verdikt vskutku luxusní. Stávkovat bude pouze učitelka mateřské školy, ostatní dvě třídy pojedou normálně, stejně jako družina s kantýnou. K dispozici bude obcí placená vychovatelka pro ty nejurgentnější případy, co nemají hlídání, ale byť stávky mnohé Francouze rozčilují, smysl pro to, že je to ústavní právo, je tak zažitý, že se stávkokazící přístup „ děti přivedu za každou cenu“ příliš nenosí.


Proč to všechno? Protože se kolo uzavírá. Na začátku 80. let vyhrál prezidentské volby jako vůbec první socialistický kandidát François Miterrand a splnil svůj předvolební slib – snížit zákonný věk odchodu do důchodu z 65 na 60 let. Od té doby se pět různých pravicových ministrů pokusilo dílčími reformami tento populismus zvrátit, ale až současný prezident vytáhl do boje za důchod v 65 letech a pokud možno univerzální důchodový model (dnes existuje ve Francii přes třicet různých speciálních režimů).


Jednoty se zatím dosahuje stěží, na prebendy si nikdo nechce sahat, ale nově najmuvší u železnic, telekomunikací, a dalších privilegovaných zaměstnavatelů už by měli být automaticky součástí nového systému. A z 65 bude nakonec asi 64. Macron to nevzdává, ale jednotlivá odborářská hnutí už dlouho nebyla tak zajedno. A když pozoruji ty jejich transparenty, jak si chtějí důchod užívat a ne prodřít, tak se utvrzuji v mém samozřejmě předpojatém a ne zcela spravedlivém vnímání Francouzů jako lenochů. Francouzský život se totiž točí hlavně a především kolem volna. Rok je rozdělen na čtyři dvoutýdenní školní prázdniny a jedny sedmitýdenní letní. Ve středu není školka a škola, takže spousta žen nepracuje a to volno uprostřed týdne, ça fait du bien. Pakliže je státní svátek, hned mrkněme na to, zda se nedá udělat pont (most), ten po čtvrtečním Nanebevstoupení Páně je de facto automatický. Přestože velká část populace může na nějaké cestování zapomenout, média nás bombardují informacemi o tom, kam se většina lidí vydává o jednotlivých prázdninách. Odjet je normou, kterou nastavil cestovní ruch a ministerstvo školství mu šlo na ruku. Reportáže o pracujících rodičích a dětech v družinách uvidíte jen těžko, to k obrázku prázdnin nepatří. A po otázce kam jedete, přichází velmi často další obligátní „v kolika máš jít do důchodu?“ . Nepřeháním. Tři roky jsem jezdila do práce francouzským vlakem přeplněným francouzskými pendlery. Diskuze se točily kolem vzdychání nad skončeným víkendem, skončenými prázdninami a odchodem do důchodu. A to i u ročníků, kteří mají stále ještě blíže k promocím, než k penzi. Kdybych nejezdila do Luxu, ale do Francie, přidaly by se k tomu ještě RTT. Další nádherný vynález francouzského systému, kdy vlk žere a koza zůstává celá. Ve Francii uzákoněný 35-hodinový pracovní týden je v mnoha profesích těžko proveditelný, A tak si Francouzi přesčasové hodiny vybírají prostřednictvím tzv. réduction du temps de travail (snížení pracovní doby). Jenže čím více se redukuje, tím více se chybí a tím více mají práce zbylí přítomní. A tak zase oni kumulují přesčasy a tak pořád dokola.


Zkrácenou pracovní dobu si odbory vybojovaly, teď se uvidí, kdo s koho. Zima bude ještě tužší, než se čekalo. Z prosté logiky věci, pokud nechceme dát na rozbory speciálních rozpočtových komisí, je jasné, že současný důchodový systém je neudržitelný. Musí si to přiznat každý objektivně uvažující člověk. Lidé v ulicích ale takoví nejsou. Část jsou notoričtí stávkovači, část zfanatizované davy, protože odbory vymývají mozky mladistvým už od středních škol. Pokrytecky dělají čurbes pod záminkou boje za něco, o čem vědí, že není žádoucí. Jak podotkla tchýně, všichni odboráři, kteří je v její práci naháněli do ulic za solidárnější a brzké důchody, tam přesluhují dodnes.


©Sebastien SALOM-GOMIS / AFP

44 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page