top of page

Česko-francouzské vánoční blues

Vánoce. Jedno slovo, pár dní a tolik rozličných emocí, kolik v každém vyvolávají. Já je vnímám jako jedno z nejmelancholičtějších a nejkouzelnějších období v roce. Celý adventní čas byl pro mě od dětství čarovným obdobím, kdy se člověk častěji obrací do minulosti, lépe užívá okamžiku a více přemýšlí nad budoucností. Kdy šeď všedních dní a městské zimy je prozářena nenadálou vlídností a vánočními světly. Vzpomínky z dětství jsou mlhavé, ale ty z období Vánoc nabývají zcela jasných kontur. Jsou to desítky drobností, které si poskládané dohromady nesu v srdci. Každoročně ve mně ožívají a vedou mou ruku při vánočních přípravách jako kouzelná hůlka.


Rodinný maraton oslav tří střelců narozených ve stejný den. Řinčení čertova řetězu a sladká čokoládová odměna. Pečení cukroví za doprovodu obehraného vánočního koncertu Hradišťanu. První dárečky nakoupené za vlastní peníze. Ranní úprk k přes noc nazdobenému stromečku. Obložená mísa pro ty, co by půst jen o vánočce nezvládli. Rozkrojené jablíčko. Čekání, čekání, hraní společenských her, aby to čekání uběhlo, čekaní, bruslení, návštěva hřbitova, čekání, čekání, konečně začíná na pánvi prskat olej. Sváteční talíře, sváteční příbory. Kapří šupina pod talířem. Tatínkův proslov. Nahánění babičky a dědy, kde se to loudají, my čekáme na Ježíška. Hudební i recitační kulturní vložka. Zvoneček zvoní, prskavky září, dárky, hromada dárků, dlouhá noc a trpké ráno.


Byl to čas kouzelný, ale také smutný. Každým rokem se něco mění a i malé dítě vnímá, že nic není věčné, že čas zběsile pádí a bere s sebou to, co uzná za vhodné. Třeba mou víru v Ježíška. Už nevím, který to byl rok. Za to vím, že v televizi dávali pohádku O zatoulané princezně, maminka chystala sváteční tabuli a mladší sestra kolem mě nedočkavě poskakovala volajíc Ježíška. Ta hořkost, smutek, závist, vše v jednom, co mě zalily, byly bolestné. Jako bych se stala někým, kým jsem se vůbec stát nechtěla. Tím, kdo už nevěří na Ježíška. Ale věřila jsem a věřím dál na kouzlo Vánoc. Všechny tyto drobné, ale tak cenné vzpomínky mi pomáhají v prosinci nasadit klapky na oči i uši a vidět a slyšet jen to pro mě pravé vánoční. Protože byť se Češi považuji za velmi ateistický národ, myslím, že Vánoce umíme slavit vskutku důstojně. A já se tak musela velmi těžko smířit s Vánocemi a adventem trávenými ve Francii. Protože ač jsou Francouzi daleko víc věřící, kouzlo Vánoc tu definitivně zazdil konzum, nevkus a laicita.


Příchod Vánoc se nese v duchu šílených romantických vánočních filmů tak asi déčkové americké produkce (sto a jedna variací názvů složených ze slov láska, Vánoce, Santa Claus), katalogů hračkářství obdržených poštou, které mají dětem pomoci sepsat dopis Père Noëlovi (tj. Otci Vánoc), místní obdoby Santy Clause, domů utopených v záplavě barev a pères Noëlů a informacích o vyplacení vánoční prémie lidem pobírajícím životní minimum, tzv. RSA. O nějakých spirituálních pořadech či přenosech vánočních koncertů z kostela si můžete nechat jen zdát, rovněž tradice, které se dodržují, jsou značně chudobné.


Zdobí se stromeček, většinou hned na začátku adventu společně s další výzdobou, slaví se Mikuláš, patron školáků, avšak hromadně, ve školách, kam jsou přizváni rodiče, či na náměstích ve městech či v nákupních centrech. Cukroví se peče jen výjimečně, nějaké jednoduché suché vykrajovací druhy pro zabavení dětí, v našem kraji jsou typické a po Němcích dochované tzv. spritz.



Vánoce jsou tady spíše ve znamení čokolády. Ta se daruje, konzumuje a často se jí zdobí i vánoční tabule. Třeba v takovém Lyonu čokoládovými bonbóny zabalenými v barevných třpytivých papírcích nazývanými papillotes.


Nikdo se nechlubí domácími adventními kalendáři či věnci. V televizi neexistují hrané pohádky a koledy v éteru zpívají jen o Père Noëlovi. Vánoční trhy jsou masivní, prodíráte se davem mezi stánky se svařeným vínem, bramboráky bez majoránky a česneku podávanými s jablečnou přesnídávkou, žabími stehýnky a šneky. V Alsasku se advent stává hlavní turistickou sezónou – každoročně sem na vánoční trhy zavítá víc jak šest milionů návštěvníků. Rozjímat v takové mase dost dobře nejde.



A pokud jde o vánoční svátky samotné, to je kvapík. Štědrý den není svátek, pracuje se většinou do brzkého odpoledne (dítě v jeslích musíte vyzvednout do čtyř hodin) a druhý svátek vánoční, Štěpán, ve Francii rovněž svátkem není. Výjimkou je náš département Moselle a Alsasko, kde tuto tradici zavedli Němci a zůstala zachována. Vánoce jsou zahájeny štědrovečerní večeří, tzv. réveillon. To je úžasné slovo, které znamená dlouhatánskou večeři, která se pořádá za účelem udržení člověka bdělého před příchodem důležitého dne – tj. Božího hodu, případně Nového roku. Oslava Vánoc se nese v duchu obžerství. A nemá to nic společného s obžerstvím, o kterém mluví Češi. Tam jsou na vině těžká jídla a celodenní uďobávání cukroví. Ale zas tolik se toho na svátečním stole nemění. Tady se oslava Vánoc bez přehánění mění v soutěž pojídání, ve které účastníci postupně odpadají. Hlavní chod se liší regionálně i mezi jednotlivými rodinami, ale naprosto zásadní roli hraje defilé slavnostních předkrmů: foie gras, šneci, ústřice, krevety, uzený losos, svatojakubské mušle. A nepředstavujte si vyřízenou hospodyňku, která tohle všechno připravila. Francouzi jsou pragmatičtí hostitelé, Vánoce rádi slaví ve velkém rodinném kruhu a při přípravě jídla si bez ostychu vypomohou. S cateringovými službami se před Vánoci trhá pytel, nabízejí je restaurace, jednotlivci i řeznictví. A tak se po nezbytném aperitivu, většinou šampaňském, začne nosit jeden předkrm za druhým, někdo vynechává, někdo končí, na hlavní chod alespoň v naší rodině málokdy dojde. Musí se nechat místo na tradiční vánoční dezert, bûche de Noël, roládu různých chutí nazdobenou vánočními figurkami. A opět, neznám nikoho, kdo by ji pekl sám.



Dárky se rozbalují opět v závislosti na rodinných i krajových zvyklostech večer či ráno, každopádně je to jeden obrovský chaos, kdy nikdo neví, co kdo vlastně dostal a nikoho to vlastně ani nezajímá.


A tak bojuju. Každý rok. S tím, abych přebila tento konzumní kýč a předala svým dětem to neuchopitelné něco, co mě rozechvívá pokaždé, když se blíží prosinec. Peču, přestože to po mně nikdo nechce (jedině tak já sama), pletu zoufale vánočku, přestože není nikdo, kdo by si na ní opravdu pochutnal, dělám ryze českou štědrovečerní večeři, přestože druhá strana brblá. Občas v té úporné snaze předat dětem „své“ Vánoce zapomínám, že nejdůležitější je najít pod stromečkem mámu živou, ale ty rozzářené oči jsou zaručeným životabudičem. Uvědomuju si, že velmi brzy přijdou Vánoce, kdy už tolik zářit nebudou. A to bude teprve bolestné prozření. Ale letos ještě ne.


Tak tedy šťastné a veselé Vánoce a nikoliv svátky konce roku, jak se tady rozmáhá korektně říkat.






55 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page