top of page

Šikmý kostel Karin Lednické aneb mé objevování Karvinska

Karvinsko. Vzdálené sto kilometrů od mého rodného města. Ani ne půl hodiny od města, odkud pochází maminka a kde jsem během svého dětství trávila většinu prázdnin. Směšné vzdálenosti. Na mapě. V mé barbarské duši jsem měla vždy pocit, že je to taková Sibiř naší země. Vada na kráse. Cizina ve státě. Už jen ten přízvuk, tak odlišný od našeho. V jedné chvíli jsem sice byla fascinovaná básněmi Petra Bezruče, ale ani tak se mi tento kraj nikdy nezaryl pod kůži. Nesnaží se zalíbit. Ber, nebo nech být. A já nechala. Než jsem konečně sáhla po knize Šikmý kostel od Karin Lednické.


Ta ve své plánované trilogii, z níž doposud vyšly knihy dvě, obě se stejným názvem a podtitulem „románová kronika ztraceného města“ rozvíjí rodinou epopej dvou sňatkem propojených, postupně se rozrůstajících a na živobytí s uhlím spojeným, závislých rodin, a to od roku 1894, kdy v někdejší Karwiné došlo k obrovskému důlnímu neštěstí. Nesnaží se tento nedoceněný kraj lacině prodat, ale na pozadí několikageneračního příběhu ukázat jeho komplexnost. Komplexnost, kterou má v povědomí málokdo.


Uhlí, to prokleté požehnání. Přivedlo sem lidi odevšad a oni žili ve svém malém havířském Babylónu, než jim mocnosti začaly vytyčovat hranice a ty probouzet národnostní choutky. Ale kutalo se dál, sporům, třenicím i válkám navzdory, pro různé pány, dál a dál, až příroda řekla dost. A půda se v Karwiné začala propadat.


Románů o českém dvacátém století mám načtených spoustu. Většina z nich je ale svou lokální anonymitou v podstatě pěkným hábitem na dějinné kostře. Místopisně i histograficky precizně zpracovaný Šikmý kostel ve čtenáři rezonuje úplně jinak. Je tak žádoucí číst o úplně jiném prostředí, než je obvyklé, těšit se z detailů, díky kterým máte pocit, že jste se vrátili v čase. Je šokující, že tato část dějin zůstává zcela ve stínu celorepublikového dění.


Kam ses podělo, město, chce se člověku křičet, když vidí obrovský hřbitov, který musí přirozeně odkazovat na bohatou minulost. Jednotlivé kříže a náhrobky, polské, německé, občas české, po většinou opuštěné, však místo na město shlíží na čtyřproudovou silnici, věž kostela, toho, který dál název všem třem knihám, a který kvůli poddolování klesl o 32 metrů a vychýlil se o 6,8° na jih, a jinak jen pustou krajinu občas prořízlou těžební věží či zelenými rozvody. A nebýt příběhu Barbory, Julky, Barky, Ludwika a spousty dalších, tak by snad až na hrstku starousedlíků a jejich potomků byla Stará Karwiná dávno zapomenuta.


Ta kniha na mě taky nepřímo působila jako políček rozmazlené společnosti. Člověk si při čtení uvědomí, že to opravdu není vůbec tak dávno, kdy lidé neměli co jíst, kdy nemohli spoléhat na sociální zabezpečení a smrt mužského člena rodiny v dole tak zákonitě znamenala bídu a neštěstí pro přeživší rodinu, kdy děti byly považovány spíše za další pracovní sílu přispívající do rodinného rozpočtu než cokoliv jiného, a kdy doba přinesla tolik zvratů, že jen málokdo zvládl být skutečným pánem svého osudu po celý svůj život.


Karin Lednická svou první knihou rozvířila české literární vody. Druhým dílem dokázala udržet vysoce nastavenou laťku prvního románu, ba ji dalším rozvrstvením mezi nově dospěvší hrdiny překonat. A tak se třetího dílu nemohu dočkat. Skutečným Karwiňákům zbývá dvacet let života v místech, která jsou jejich domovem, čerstvě osvobozené Československo začíná rudnout a já jsem zvědavá, jak období od roku 1945 do šedesátých let autorka zpracuje. Soudě podle počtu návštěvníků, které jsem u kostela svatého Petra z Alkantary v létě potkala, je zřejmé, že se jí už po dvou knihách podařilo v tisících čtenářích zcela změnit pohled na tento zkoušený kraj. Včetně mě.









25 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page