Alena Mornštajnová: Les v domě

Zatímco na pulty knihkupectví právě přichází nová kniha Aleny Mornštajnové, já se dostala teprve k té předposlední – Les v domě. Kniha, která stojaté literární vody rozvířila plagiátorským skandálem. Nemám za sebou desítky rešerší, abych zde přišla s fundovaným soudem. Přečetla jsem si zpověď kreslířky Toy Box, publikované čtyři roky před vydáním knihy Mornštajnové. Podobnost základních rysů je opravdu do očí bijící, na druhou stranu nemám potřebu z toho dělat hon na čarodějnice. Sama vím, jak se do vás někdy otiskne jedna věta, jeden příběh, po létech ani nevíte, kde se inspirace vzala, hlavně že rozžehne tvůrčí plamen. Žel jeho výsledek je v tomto případě velice rozpačitý. Mornštajnová jako kdyby začala psát tak, jak se čeká. A přestože volba tématu byla pro ni nová a neotřelá, zadusila je právě tím, co jiné její knihy pozvedlo.

Autorka se nerada baví o svých nových knihách, aby neprozradila jejich děj. A  je skutečně s podivem, jak málo lze alespoň o této knize říct, abyste vlastně vše neprozradili. Hlavní hrdinka, bezejmenná cácora, vyrůstá u svých pedantských prarodičů se svou matkou, které se mezi alkoholem a milenci již nedostává sil pro mateřskou roli. To, proč v rodině panuje tak strašné napětí, je poodhalováno pomalu, v náznacích, ve vyprávění z pohledu holčičky, později slečny. Nad dysfunkční rodinou se snáší stín lesa, rozpínajícího se za domem a symbolizující zlo páchané v tomto domě.

Příběh těží z toho, že je sám o sobě šokující a drásavý. Jenže spoléhat jen na to a nedodat tomuto stabilnímu zdivu vkusnou omítku vede k nevyhnutelnému čtenářskému zklamání. Postavy jsou zcela nepropracované a šablonové. Zlí, krutí, ubozí. Ale popsané tak, aby čtenář uvěřil, že je taková zloba skutečně možná, nejsou. Ani zdaleka se nepřiblížíme k dokonale věrnému popisu a rozboru postav jako to dělá ve svých knihách Petra Soukupová. Všechno je tak ledabyle schematicky načrtnuto, bez nějaké hlubší reflexe, na první dobrou se to čte jedna báseň, ale při lehkém zpomalení a přemýšlení to najednou pohromadě moc nedrží.

Co mi vadilo však možná ještě více, je naprosté nadužívání různých obrazových metafor, které se do tohoto typu příběhu ale vůbec nehodí, to spíše do nějaké žákovské slohovky. Než by se autorka zabývala psychologií postav, plní stránky přeumělkovanými obraty, které z úst hlavní dětské asociální hrdinky znějí naprosto nepřirozeně. Dvě nadčasová pojítka celého románu – les a bolid, a jejich opakované a repetitivní popisy v ději rovněž působí zcela toporně a nevěrohodně.

Plnit stránky je také hodně nadhodnocený výraz. Kniha trpí současným nešvarem českého knižního světa, který se ve Francii zatím vůbec neprosadil, a tím je naprosto předimenzovaná typografie s obrovskou a tučnou velikostí písma a naprosto šíleným odsazením od okrajů stran, ale i mezi odstavci. Kdyby kniha byla vydána v klasickém stylu, její délka by se určitě vydělila na půl a takto obnažený krátký román by ještě víc poukázal na své nedostatky. Síla a odpor vás sice chytnou a jen tak nepustí, ale k jedinečnému čtenářskému zážitku samy o sobě nestačí.