top of page

Anglický pacient aneb třetí milostné zastavení

Anglický pacient byla jedna z mála knih, kterou jsem nikdy netoužila přečíst si. Vlastně jsem znala jen film, aniž bych ho viděla. Až do rozhovoru s amerikanistkou Hanou Ulmanovou na stanici Vltava. Hovořila v něm o novém románu kanadského spisovatele srílanského původu Michaela Ondaatjeho Nouzové osvětlení. Aniž by to bylo přímo řečeno, cítila jsem z jejího hodnocení určitou kapitulaci, že úspěch (potažmo kvality?) Anglického pacienta Ondaatje asi již těžko překoná. A toto vlastně mnou interpretované poselství mě přimělo po knize okamžitě sáhnout. Během pár minut se před mýma očima rozehrála scéna v rozbombardované opuštěné vile v Toskánsku, kterou obýval na uhel spálený neidentifikovatelný “anglický pacient”, zarputilá kanadská ošetřovatelka Hana a následně přibyvší zlodějíček a válečný špion Caravaggio a indický, britskou kulturou okouzlený voják přezdívaný Kip. Málokdy je čtenář vtažen do děje tak neotřelým způsobem a tak nebylo zbytí než číst co nejrychleji dál.


Může mě válečný román vůbec ještě překvapit ? Zajisté může, co jsem zač, abych si myslila opak. A pokud jsem takovému pyšnému klamu podlehla, tak mě z toho právě Kip, pracující za druhé světové války ve službách britské armády jako ženista likvidující miny, a Carravagio, špión ve službách Spojenců, velmi rychle vyvedli. Může mě ještě vůbec překvapit milostný román ? Může. Když se v něm objeví dva milostné trojúhelníky, jeden ryze platonický, druhý skutečný, v nichž obou figuruje anglický pacient, ale ani jeden nehraje výlučně prim. Stejně tak jako žánr knihy.


Ondaatjeho kniha totiž působí tak pestře, že zredukovat ji na válečný či milostný román dost dobře nejde. Jako když spirografem kreslíte kola a kolečka v ještě větším kole. Prolínají se, leží vedle sebe, míjí se. Přesně tak na mě působily jednotlivé důsledně oddělované odstavce. Je to smršť stylů, barev a kontrastů. Než propadnete kouzlu jednoho, ocitnete se v druhém. Autor si se čtenářem hraje. I ta nejkratší věta příběh někam posouvá, sděluje něco zásadního, ale kdo chvátá, nejspíš si toho nevšimne. Autor neustále přeskakuje v čase. A aby čtenáře zmátl ještě víc, není moc pečlivý, pokud jde o přímou řeč. Uvozování chybí a je tak na čtenáři domýšlet si, kdo danou myšlenku zrovna vyřkl. Ondaatje si s vámi hraje, protože má navrch. Alespoň vůči mně. Poznámkový aparát ve vydání Odenu z roku 1997 zoufale chyběl, ale i to je jedna z věcí, kterou na čtení mám tak ráda.


Úvodní zpráva o úmrtí manželů Clifftonových naznačí přicházející drama a napětí. Ta jsou opakovaně a účinně dávkována prostřednictvím kapitol, které jsou tak rozmanité, že by mohly tvořit samostatné knihy. Ta o Katharine je srdcebolným románem pro ženy jak vyšitým. Mnohé floskule se pohybují na hranici kýče (Její manžel ho měl vyzvednout. Manžel, kterého oba milovali, dokud se nezamilovali oni dva do sebe.), ale autor je dávkuje s takovou přesností jako Hana morfium oběma zraněným mužům, a tak nikdy nepřepadnou na břeh lacinosti. Kapitola o odstraňování min je technická, náročná, ale ohromně zajímavá. Pro odlehčení je do ní čtenář uveden neuvěřitelnou figurkou lordem Suffolkem a jeho asistentkou paní Mordenovou, kteří jakoby vypadli z nějaké humoresky. Kapitola o prozkoumávání libyjské pouště, objevitelích a pouštních maniacích jako by mě přenesla do dobrodružství Willyho Foga, jehož kreslené zpracování jsem v dětství s nadšením hltala. A do toho se opakovaně vrací otázka, kdo je anglický pacient a co dělal za války? Byť postava jeho jména existovala, společného toho příliš neměli. Ondaatje vlastně zheroizoval zcela banální zápornou zapomenutou postavu. Muž z románu na rozdíl od skutečného nechtěl volit stranu, chtěl zůstat stran konfliktů a národnostních sporů. Jeho srdce patřilo neokolíkované poušti a ženě, kterou v ní poznal. Bohužel v době, kdy takový povýšený, od reality odstřižený postoj představoval luxus, který si nemohl dovolit.


My byli Němci, Angličané, Maďaři, Afričané – pro ně všichni bezvýznamní. Postupně jsme pozbývali svou národnost. Já začal národy nenávidět. Jsme deformováni národními státy. Madox kvůli tomu zemřel.


Na poušť si nelze činit nároky nebo ji vlastnit – byl to kus tkaniny unášené větry, nikdy nezatížené kameny, které se dostalo na sto různých jmen dlouho před tím, než existovalo Canterbury, dlouho před tím, než bitvy a pakty rozparcelovaly Evropu a Východ. Její karavany, ty podivné nepravidelné oslavy a kultury, za sebou nezanechaly nic, ani doutnající uhlík. My všichni, i ti, kteří měli kdesi daleko v Evropě domovy a děti, si přáli odložit šat svých zemí. Bylo to místo víry. Zmizeli jsme v krajině. Oheň a písek. Opustili jsme přístav oáz. Místa, kam přišla a kterých se dotkla voda...ajn, bír, wádí, foggára, chattára, šadúf. Vedle takových krásných jmen jsem nechtěl to svoje. Vymažme příjmení! Vymažme národy! Tomuhle mě učila poušť.


Čtení Anglického pacienta bylo zkrátka jako vstoupit na taneční parket s tím, že budete tancovat, dokud hudba nepřestane hrát a co píseň, to jiný styl. Je to typ knihy, kterou zvládne čtenář nenáročný, a ten náročný si v ní dokáže najít mnohem více. Ne nadarmo vyhrála v roce 1992 britskou literární Bookerovu cenu a o pár let později i tzv. Zlatého Bookera za nejlepší knihu půlstoletí. A snad nějaký literární bůh dohlédl i na to, že filmové zpracování je pro jednou velmi, ale velmi vydařené. Film z roku 1996 oceněný devíti oscary včetně toho za nejlepší film mi pro jednou nehrál na nervy nevhodným výběrem herců či nepochopitelnými úpravami původního textu. A to díky odhodlání nezávislého producenta Saula Zaentzeho (spolupracoval např. s Milošem Formanem na Amadeovi a Přeletu nad kukaččím hnízdem), který najal do té doby nepříliš známého režiséra Anthonyho Minghellu. Peněžní injekci, jež slibovalo zapojení hollywoodského studia 20th Century Fox, nakonec Zaentz kvůli tlaku na komerční úpravy a zapojení slavných herců odmítl. Byl to na začátku natáčení strašný risk, protože výprava filmu je přirozeně velkorysá, ale odhodlání se vyplatilo. Již legendární výměna mezi Katharine a anglickým pacientem „Zatím tě nepostrádám.“ - „Ale budeš“ je v podání Kristin Scott Thomas a Ralpha Fiennese naprosto dokonalá. Ba co víc, Minghellovi, který byl i autorem scénáře, se podařil lepší závěr než Ondaatjemu v knize samotné. K tomu jako jedinému mám velkou výhradu. Opravdu se nepovedl, byl až příliš vyumělkovaný, ale vzhledem k té čisté radosti, kterou čtení předchozích stran nabízí, to mohu autorovi s klidným svědomím odpustit.


V poušti nosíte nejmilovanější vody, jako jméno milenky, modré ve svých rukou, vstupují do vašeho hrdla. Člověk polyká, co postrádá. A žena v Káhiře vztyčuje na lůžku své bílé tělo a vyklání se z okna do bouřky a do deště, aby ho své nahotě dopřála uvítat.



25 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page