top of page
Obrázek autoraMademoiselle L

Anna Cima: Česko-japonské literární překvapení

Mé relativní sečtělosti navzdory je okruh knih, které si volím, poměrně úzký. Sama sobě za to spílám, vědoma si toho, že se neustále vracím do známých vod, místo abych se nechala knihami unést mnohem dál, ale tak to holt je. A tak jsem třeba ještě nikdy nepřečetla žádnou knihu od Murakamiho, protože...složitá jména, neznámá země. Jakoby ve mně ukrytý světoběžník při výběru knih zalezl někam hodně hluboko.


Před nějakou dobou jsem však zhlédla seriál Tokyo Vice. Tenhle produkt americko-japonské koprodukce jakoby představoval onen pomyslný most, který mě přivedl Dálnému Východu alespoň na dohled a zbavil mě ostychu a obav z neznámého. Začít se však muselo postupně, a tak jsem místo Murakamiho sáhla po prvotině české japanoložky, Anny Cimy, Probudím se na Šibuji, knihou vyznamenanou Cenou Jiřího Ortena či Magnesií Literou za Objev roku.


Tu knihu jsem přijala s podobným nadšením jako většina čtenářské obce. Místy mě lehce iritoval velmi hovorový jazyk, ale kombinace vtipných sebereflexí studentky filozofické fakulty s opravdu pečlivým zachycením japonských reálií mě uchvátila natolik, že jsem udělala něco, co ještě nikdy ne. Okamžitě sáhla po druhé knize této autorky, zatím poslední, neskutečně objemných (720 stránek) Vzpomínek na úhoře. Navzdory nesporným kvalitám první knihy z ní prvotina čišela na všechny strany a já byla zvědavá, jestli a kam se Anna Cima posune. V porovnání se současnými nejčtenějšími českými autory a jejich víceméně lineárním progresem to byl skok vskutku vysoký. Po Šibuji, která se odehrává víceméně v Praze a Tokiu, najednou cestujeme napříč Japonskem i dobami. Příběh je mnohem podrobnější a rozmanitější. A přestože už v Šibuji autorka pracuje s několika liniemi vyprávění, v Úhořích opravdu vytváří plastický román, kdy se na nově objevivší postavy nabaluje jejich podrobně vysvětlená minulost a děj se tak neustále vrství a rozvíjí. K absolutní dokonalosti mi však chyběly dvě věci.


Obě dvě knihy se rámcově podobají, aniž by se opakovaly. Spojuje je česko-japonská linka. v Šibuji česká studentka, která propadla japonštině, v Úhořích česko-japonská přírodovědkyně. V obou figuruje určitá detektivní zápletka. Zatímco v Šibuji je to vědecké pátrání po stopách téměř neznámého japonského spisovatele, v Úhořích je to dvojnásobné pátrání po nejprve zmizelém novináři a následně i o třicet let dříve zmizelém studentovi, jehož příběhu byl onen novinář zjevně na stopě. V obou knihách je samotný příběh prokládán literárními ukázkami. V Šibuji povídkou Milenci od onoho téměř zapomenutého autora, Kijomaru Kawašity (nádherná), v Úhořích úryvky z deníku ztraceného studenta. Obě knihy rovněž spojuje určité nadpřirozeno (zdráhám se mluvit o magickém realismu, používaném některými kritiky, protože takhle si magický realismus nepředstavuji) a zcela nevyjasněné konce. A to jsou pro mě ty největší vady na kráse.


V Šibuji je čtenář konfrontován s naprosto bizarní situací, kdy duch hlavní hrdinky uvízne v Tokiu během jejího prvního pobytu v Japonsku a sledujeme, že k jejímu vysvobození by mohl vést její návrat do Japonska v době jejího postgraduálního studia. Celý tento koncept je postavený hrozně na vodě. Někdy se duch chová opravdu jako duch, neviditelný pro ostatní, nepotřebuje jídlo, ani pití, jindy se zase učí japonsky a baví se s lidmi. Není ani jasné, zda se Janin duch a tělo spojily, osvobodily, vrátily do Prahy, ono ostatně pražská Jana se nezdá býti nějaká neúplná. Zkrátka na mě tato zápletka nefunguje a kniha končí tak nějak useknutě. I proto jsem se těšila na pořádnou bichli Úhořů s tím, že tam mi takové zklamání jistě nehrozí. Ale bylo snad ještě větší. Nadpřirozeno zde mimo jiné představuje podivná a lehce postižená spolubydlící hlavní hrdinky Sáry, Miu, jejíž maminka se kdysi dávno při skoroutonutí částečně zbláznila. Před smrtí ji zachránil prý úhoř, které Mija s maminkou začnou uctívat. Jeden se stane Mijiným nerozlučným společníkem a když je při vloupání zabit, zabije to i Miju, která se v kómatu dostane do tzv. Mezisvěta, kde odhaluje pravdy o své minulosti. Já proti vhodně zakomponovanému nadpřirozenu nic nemám, byť mi to přijde jako značné ulehčení autorovy práce, ale ani jeden z těchto způsobů mi nepřišel přesvědčivý, spíše nadbytečný. Nerozřešený konec byl v Úhořích rovněž zarážející, protože značnou část knihy zabírá poměrně mravenčí detektivní práce ať již skutečných policistů, či do případu se namočivších amatérů, a na závěr se nedozvíme vlastně nic. Spousta vějiček, které byly nahozeny, se zůstaly sklesle pohupovat ve vodě, protože na ně nikdo nenavázal. Jakoby editoři zatroubili na poplach, že kniha už je příliš tlustá a místo osekání předchozích stran se příběh utnul.

Mé sporadické výtky však nemohou znevážit tyto nové a naprosto neokoukané počiny na české literární scéně. A já, než Cima dopíše další knihu, si už snad troufnu i na opravdové Japonce !



26 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page