top of page

Biberon nad zlato aneb z deníku francouzské matky #1

Tento týden bude mít má druhá dcerka rok. Se zpožděním způsobeném coronavirovou eidemií nyní nastoupila na „plný úvazek“ do jeslí. Pro mnohé české matky je to nemyslitelné. Já jsem vděčná, že spadám do lucemburského sociálního systému a jeden rok mi přijde jako dobrý kompromis mezi mateřskými i profesními ambicemi. S francouzskými třinácti* týdny bych měla problém jistě větší, ale ono mě ve Francii těch šoků po narození první dcery čekalo více.


Jako nastávající maminka jsem obdržela brožurku o dětské výživě, která začínala komiksem ironizujícím pověry o kojení. Se smíchem jsem si jej přečetla a říkala si, že to autoři v rámci propagace kojení trošku přehánějí. Nikoliv. Moc dobře věděli, co dělají, protože farmaceutické firmy a výrobci umělého mléka dokázali v této zemi, kde se tak dobře jí, prosadit téměř neuvěřitelné. Spousty, spousty žen (najít přesné údaje je dost těžké, protože čísla se opírají o vydávání potvrzení o kojení pro zaměstnavatele, což ovšem rozhodně neznamená, že žena skutečně kojí) nekojí, protože prý údajně nemají dobré mléko (což je samo o sobě hloupost), další kojit přestanou velmi záhy, protože nevěří, že dítě dostává mléka dostatek a ony to nemohou nijak ověřit (pravidelné převažování, které vyjma návštěv u pediatra v každé větší vesnici bezplatně nabízí pobočka sociální služby zjevně jako ukazatel nestačí) a mnohé kojení šmahem zamítnou ještě než jej vůbec vyzkouší (v porodnici se vás před porodem zeptají, zda budete chtít kojit či ne, tomu se přizpůsobí poporodní péče a dál se to neřeší). Ostatně většina žen má o způsobu krmení jasno mnohem dříve, než se vůbec rozhodnou mít děti. Biberon, samozřejmě.


Biberon, neboli kojenecká lahvička, je ve Francii symbolem emancipovaného mateřství, které tato země - nepochopitelně bojující za spoustu sociálních přežitků a přitom vůbec nezpochybňující délku, respektive krátkost, mateřské dovolené - ustavila. Biberon umožňuje, že miminko od nejranějšího věku může putovat po rodině a být krmeno kýmkoliv. Biberon je pro většinu rodin zárukou klidných a dlouhých nocí. A pokud na ně sám biberon nestačí, nasype se do něj trochu mouky, či jiných obilovin, mající za cíl jediné - zalepit i čerstvému novorozenci nejen bříško, ale hlavně pusu. Podávat jídlo z biberonu je považováno za normální a zcela přirozené. V reklamách na dokonalé rodiny uvidíte šťastného otce, babičku, či sourozence, kteří mrněti cpou do pusy biberon. Na dálničních motorestech se rozhlížejte sebelíp, v záplavě biberonů budete horko těžko hledat nějakou kojící maminku. V sousedním Lucembursku je v místnosti s přebalovacím pultem na zdi informace, že židle pro kojení je k dispozici vedle. Ve Francii se dočtete, že mikrovlnka na ohřátí biberonu je k dispozici u obsluhy. Když dítě brečí, tak ne proto, že má hlad , ale že je doba biberonu. Není divu, že prý biberon (zkráceně bibi) patří mezi nejčastěji první vyřčená slova.


Můj přístup ke kojení byl od začátku ten, že příroda snad zařídila vše, co má a tak proč se uchylovat k umělosti. Své vyženěné rodině jsem tím byla trnem v oku. Kromě okázalého údivu, že to funguje a malá přibírá, si nemohli odpustit a dnes a denně mě (společně se sousedy i kolemjdoucími - ve Francii zkrátka jak vyrazíte s kočárem, tak jste okamžitě obklopeni odborníky na ranou péči) častovali poznámkami, které pro novopečenou maminkou představují vskutku zátěžovou zkouškou. „A kdy začneš dávat biberon?“ „A nepláče hladem? Vždyť ani nevíš, kolik toho vypije.“ „Známá známé (a možná ještě známé) dává biberon a dítě spí celou noc, víš?“


Když jsem malé začala v lahvičce dávat vodu, rodina si konečně oddechla a já si zacpávala uši před nadšenými výkřiky, jak má malá biberon ráda (rozumím „já jí tu radost upírala“) a jak si s ním poradí (rozumím „naštěstí jsem krmením z prsu nezpůsobila nějaký opožděný vývoj“).


Od kouzelného slova biberon je již jen krůček ke kouzelné formulce faire ses nuits neboli spát celou noc. Francouzi jsou schopni vám tuto otázku položit pár dní po příchodu z porodnice, pokud ve dvou či třech měsících celou noc vaše dítě ještě nespí, častují vás dost podezíravými pohledy, váhajícími, zda jste víc vadní vy či dítě. Pokud náhodou ještě stále nespí ani v šesti měsících, ten pohled mluví za vše. Jako rodič jste naprosto mimo, co si nechal dítě přerůst přes hlavu. Jak říká psycholožka a autorka oblíbených knih o výchově dětí, Anne Bacus, dítě je šťastnější, pokud prospí celou noc a pokud se probouzí a my k němu vstáváme, nedejbože ho kojíme, rozhodně mu tím neprospějeme.


Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že Francouzi si pořizují děti, aby vzápětí udělali vše proto, aby je tyto obtěžovaly co nejméně. Navzdory tomu, nebo možná právě proto, však Francie patří v Evropě dlouhodobě ke státům s nejvyšší mírou porodnosti a rodiny se třemi s dětmi jsou zde spíše než okrajovou, záležitostí zcela běžnou.


* Zákonná mateřská dovolená je šestnáct týdnů, šest týdnů před porodem, deset po. Ženy mohou v práci zůstat nejvýše o tři týdny déle před plánovaným porodem a tyto tři týdny pak mohou přidat k deseti týdnům po narození dítěte. Nejdéle tedy mohou zůstat doma s dítětem 13 týdnů.





60 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page