top of page

Bilanční bonne année*

* přání všeho nejlepšího do nového roku, doslovně dobrý rok


Než mě nasála centrifuga mateřského života, na konci roku jsem vždy s oblibou popsala několik stránek bilancí roku předchozího. Od té doby, co avantýry různého druhu nahradil jásot nad každým novým slovem či gestem potomků, jsem toto bilancování přestala vnímat jako podstatné (za pár let mi nejspíš přijde podstatně významnější, než to předchozí pipkaření) a vrcholem je pro mě předepsání nového papírového diáře, kterému jsem stále věrná. A zatímco vzduchem létá zleva zprava „bonne année“, pomalu stejně pokrytecky, jako zcela zbytečný dotaz ça va?, přemýšlím, co pro mě takový dobrý rok vlastně znamená. Zatímco dříve se to pojilo s bombastickými, teď se držím při zemi, vděčná za to, co mám, a přeju si, ať se to nějak s prominutím neposere.


Doba nám totiž dává najevo, že k tomu může dojít velmi rychle. A krize strhávají masku, aby mi připomněly, že to, co mi bylo dáno do vínku, se pofrancouzšťuje jen velmi těžko.


Francouzi jsou sice národem věčných kverulantů, ale zároveň mě udivují až stádní poslušností, ke které přispívá zcela nekritické a neobjektivní zpravodajství. Zatímco v Česku je na každé nové nařízení nahlíženo nanejvýš podezřívavě, ve Francii se ještě stále čeká od politiků spása. I v době nejpřísnějších covidových opatření, která na rozdíl od Česka byla většinově dodržována, zaznívaly z úst lidí nejčastěji věty typu, že oni (politici) přece asi vědí, proč to po nás chtějí. Neptat se, poslouchat. Tak jako teď. Energie je drahá, musí se šetřit, tlumit topení, mnohé obce přistoupily na vypnutí nočního osvětlení, straší se výpadky a mnozí uzavírají nevýhodné smlouvy, které jim zajistí sice levnější elektřinu, jež však stojí tři krát více v době, kdy je jí nejvíc třeba. Protože válka na Ukrajině. Opakují všichni. Jak mohla ale válka takto ochromit zemi, která dovážela z Ruska ani ne 20% zemního plynu, ještě v uplynulém roce byla hlavním vývozcem elektřiny v Evropě, ale dnes ji dováží? Na to se nikdo neptá. Místo toho, aby se novináři ptali, tak nám ukazují, jak skvěle funguje evropská spolupráce, díky níž může Francie nakupovat elektřinu od Belgičanů. Potupa je slabé slovo, když člověk ví, jak posměšně na Belgičany Francouzi nahlížejí, ale pokud nezačnete pátrat na nějakých zpravodajských kanálech, uslyšíte jen chválu a zpěv.


Ostatně jimi, byť střídmě, byl proložen celý prezidentův tradiční silvestrovský projev (tzv. voeux du Président), který je takovým poplácáním po francouzských zádech. V Macronově případě vedle generála De Gaulla jedním z nejdelších. Opět vyzdvihnul a ocenil, jak řádoví Francouzi pomohli přijmout ukrajinské uprchlíky. Oficiální čísla uvádějí něco přes sto tisíc, což je vzhledem k velikosti Francie v podstatě zanedbatelné číslo. Já sama jsem se tady s žádným Ukrajincem nesetkala, to možná spíše mě mají ti, co mě neznají, za Ukrajinku, a nebýt pobytu v Česku, měla bych pocit, že uprchlická vlna je nějaký zcela smyšlený problém. A tak se vlastně běžným Francouzům nemohu divit, že celý ten konflikt prožívají tak nějak dětinsky nevěřícně. Média se sice válce na Ukrajině věnují už skoro rok každý den, ale je to spíš taková drezura k připomenutí, že válka opravdu není daleko (žel obecný diskurz je, že co je od Německa na východ, daleko je). Obzlášť oblíbené jsou reportáže o ruské propagandě, které i po roce budí u moderátorů až komicky nevěřící údiv. Asi jako bychom se podivovali nad kanibalským hodováním. Normální člověk se však podiví poprvé, ne posté.


Francie je v rozkladu nejen kvůli klamavému zpravodajství. Od pandemie se nedostává nikoho. Obchody, restaurace, pekařství, všude se zkracuje pracovní doba či úplně zavírá. Nejlepší řeznictví v okolí kvůli nedostatku personálu zavřelo před vánočními svátky. To samé řeznictví, kde se loni na Štědrý den vinula fronta na konec ulice a jednotlivé platby šplhaly do tisíců korun. O učitelích a lékařích ani nemluvě. Každý druhý známý v mém okolí má dítě na škole, kde dlouhodobě chybí učitel bez nějakého kontinuálního zastoupení. Sousedky dcera tak tři měsíce neměla na druhém stupni výuku francouzštiny! Na pohotovosti v naší okresní nemocnici je drtivá většina personálu na neschopence z důvodu přepracování. S křížkem po funuse rozjela nemocnice velkou náborovou akci, nicméně soutěžit s lucemburskými do hodiny jízdy vzdálenými nemocnicemi, kde zdravotní sestra bere pět a půl tisíce eur čistého je nerovný boj. Ve Francii si přijdete na polovinu na úplném sklonku kariéry, začínat budete s platem výrazně nižším, než je v Lucembursku minimální mzda. A to samé se týká i profesního zázemí a dostupnosti zdravotních pomůcek, jejíchž nedostatkem jsou francouzské veřejné nemocnice proslulé.


Slovo krize je zkrátka skloňováno ve všech pádech, ale zároveň, dokud se vás nedotkne osobně, je podobně abstraktní jako válka na Ukrajině. Těch, co si ještě pamatují válečný přídělový systém, začíná být jak šafránu, a od konce druhé světové války nenastala ve Francii situace, kdy by se museli Francouzi nějak výrazně omezit. Aniž by si to uvědomovali, znají jen blahobyt, a tak je vše ihned pobuřuje. Když byl jednu dobu olej nedostatkovým zbožím a restaurace hlavně na severu Francie vážně uvažovaly, že vyřadí z jídelního lístku hranolky a nahradí je vařenými brambory, setkalo se to s naprostým odporem hostů. Historky, které jsem odmala slýchala od rodičů a prarodičů, jak se nedostatkové zboží muselo nahradit,vyrobit, vypěstovat, by jim tu přišly stejně absurdní, jako Putinova propaganda. A přestože je ve Francii velká skupina lidí žijící alespoň na papíře s minimálními příjmy, i oni jsou zvyklí na trochu jiné standardy, než co by si našinec představil pod pojmem bída. V balíčcích distribuovaných potravinovými bankami jsou mléčné dezerty, ovocné kompoty, konzervovaná zelenina, zkrátka věci, o kterých bych si člověk myslel, že se bez nich dá žít.


A tak nechť si ten příští rok dáváme do nosu jak Francouzi. Pak bude jistě dobrý.



52 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page