top of page

Bilance mých čtyř psavých let

Ve sportovním šílenství všeho druhu se překulil Den dětí a s ním i mé malé výročí – jsou to čtyři roky, co píšu články, které vy doposud čtete.


Počáteční ambice byly nejasné. Byť má popelkovská duše trochu doufala, že si mé příspěvky najdou cestu k někomu, kdo by mi pomohl pozvednout je alespoň formálně na vyšší literární úroveň, mé pragmatické já vědělo své. V mé profesi by jakákoliv větší publicita byla nežádoucí a i symbolický výdělek jen zbytečnou komplikací. Zároveň dobře vím, že trh s knihami zahraničních postřehů je přesycen, každý, kdo chvíli pobýval mimo českou kotlinu, má co říct. Nestála jsem o to, zpeněžit mé postřehy. Ale ruku s perem to svrbělo, maminka – čtenář byla málo. A tak jsem začala psát místo jí na web, za který děkuji mé sestře, s vlastní doménou, za kterou vděčím kamarádovi z dětství. A našla velké potěšení v tom, že se kolem mého blogu postupně utvořil okruh pravidelných čtenářů, více či méně blízkých. Měla jsem pocit, že mé články mažou vzdálenost. Když jsem potkala někoho po letech, nebylo třeba hledat slov, informace z blogu prolomily ledy okamžitě. Z mých šuplíkových vycpávek se stal most, který mě propojil s těmi,  co o to stáli. Z psaní se stala terapie, kterou jsem upouštěla páru, jak tu negativní, tak pozitivní. Stalo se z něj pravidelné cvičení, kterým jsem probouzela a trénovala mé ochabující češtinářské buňky. Jako nadšený amatérský jazykovědec jsem ověřovala každé slovíčko, aby mi tatínek, oddaný korektor, vždy něco opravil. Fascinoval mě celý tvůrčí proces. Někdy zcela promyšlený, propracovaný, vyargumentovaný. Jindy naprosto spontánní, probuzený nečekaným podnětem. Občas jsem měla pocit, že je inspirace ve vzduchu, poletuje kolem mě a já ji ne a ne chytit. Jindy jsem ji dostihla a lapila a začala přetvářet k obrazu svému.


Jeden jediný článek jsem za celou dobu stáhla. Prý by mohl být překroucen, zneužit. Nevěřila jsem, ale poslechla. Abych se o síle virality přesvědčila o pár měsíců později. Přišla jsem o dědečka a můj nekrolog obletěl celou zemi. Těžko představitelná síla sdílících funkcí. Počet čtenářů dosáhl několika set a já dostávala zprávy od mně naprosto neznámých lidí. Ta pozornost mi byla nepříjemná. Ten článek byl hluboce niterný, určený právě té etablované a mně známé skupině čtenářů. Sdílet bezprizorně něco tak intimního mi přišlo zrazující, až urážlivé. Byť důvody proto byly veskrze pozitivní. Dostala jsem lekci, že vše, co publikuju, může být použito (proti vám).


Podobně cenná byla zkušenost s fungováním na sociálních sítích. Od začátku jsem k nim přistupovala jako k nástroji, který mé čtenáře informuje o vyjití nového článku. Nic víc. Mnozí zkušenější mě varovali, textovému blogu dávno odzvonilo. Že se mám pustit do videí, spotů s radami a tipy. Ano, viděla jsem, že v dnešní době už nemůžete publikovat recept, aniž byste se nepitvořili nad plotnou či mlaskavě nenasávali ze lžičky. Naprosto banální rady se prezentují jako vědecký objev a stádní publikum je podobným způsobem hltá, někdy i za peníze. Tělo prodává. Všechny články s mou fotkou měly dvojnásobnou návštěvnost. To všechno mě jen utvrdilo v určité zvrácenosti a zdegenerovanosti dnešního světa, kterému se odmítám přizpůsobit a raději budu dál vehementně postaru psát pro posledních pár statečných.


Tato bilance nemá být rozloučením. Spíš oznámením, že po 121 článcích zpomalím tempo. Budu se vracet, když inspirace a čas dovolí. Jsem žádaná na dalších frontách. Z dcery se stává náruživá čtenářka, ale ke svému rozčarování mým článkům moc nerozumí. Tak musím zabrat. Než zjistí, že čtení, navíc česky, je totálně out. Pokud se u toho teda nenatočíte na video, které postnete na TikTok.



 

 

22 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page