top of page

Dědovi

Můj milovaný dědo pražský,


už přes rok a půl sleduju čísla, co vyvolává dle Tvých slov další svinstvo z východu. Sledovala jsem je vždy s respektem, nicméně jako asi většina nezúčastněných nedokázala či nechtěla propojit neosobní číslo s konkrétním lidským osudem. Do doby, než ses stal dalším číslem ty. Zoufalá zármutkem tě odmítám zredukovat na pouhou statistickou chybu či výjimku potvrzující pravidlo, byl jsi mi přece mnohem, mnohem víc !


To ty jsi mi pootevřel vrátka a uvedl mě do uměleckého a intelektuálního světa. Zatímco jsem po mých pobytech u tebe a babičky ohromovala spolužáky zážitky z teprve se rodících supermarketů, kde si každý může vážit zeleninu sám, případně z tvé kanceláře, kde jsem na prvních moderních xeroxech kopírovala vše včetně sebe, v srdci jsem si odnášela jiné. Ty, kterými bych v té době přerovské vrstevníky asi těžko ohromila, ale o kterých jsem zcela jistě tušila, že představují něco naprosto jedinečného. Vernisáže výstav, návštěvy galerií, večery v Mánesu, dlouhé odposlouchávané telefonáty s Tvými kolegy a vždy se na stolku povalující Lidové noviny či týdeník Respekt, v té době ještě v novinové podobě. Když jsem si jej poprvé sama koupila při cestě na přijímací zkoušky na vysokou školu a k mému překvapení jednotlivé články se zaujetím přečetla, měla jsem uspokojivý pocit, že je všechno, jak má být. Páže může být pasováno na rytíře. Tvá mluva po letech strávených v Praze lehounce štrejchnutá českým přízvukem nás symbolicky rozdělovala na učitele a eléva, jehož moravismy tě dojímaly a nikdy jsi neopomněl zkontrolovat, zda jsou řádně uvedeny v tebou sepisovaném slovníčku moravských výrazů. Promyšlená a cílená (?) pražská kulturní výchova brzy překročila hranice. Naše velikonoční poznávací zájezdy se staly v celé rodině legendární. Dokázal jsi na nich skloubit pedagogický zápal s neakademickou uvolněností. Když jsem o deset let později v Paříži denodenně stoupala z bulváru St. Germain kolem Musée de Cluny, Národního muzea středověku, pokaždé jsem si vybavila, jak stojíme s babičkou před třemi sochami madon a ty nás mile, avšak důrazně žádáš, abychom rozhodly, která je nejstaršího data a proč. “Lído, Lucie, otevřete oči, přece. “ Zírala jsem na ty tři podle mě téměř stejné sochy a vůbec neviděla pečlivé zpracování lemu šatů a dalších detailů, které svědčily o mladším věku díla. A ta neakademická uvolněnost ? Který profesor by běhal i po těch nejubožejších putykách v pohraničí, abychom mohli zhlédnout finále hokejové extraligy či se ho se mnou pokoušel k velké nelibosti ostatních spolucestujících naladit na malém tranzistorovém rádiu ? Jedině tak ještě tvůj syn. Přestože jsem tyto naše výlety milovala, už tehdy jsme všichni tušili, že semena padají na neúrodnou půdu. Mým nejhlubším poznatkem bylo, že tvá práce spočívá v asi tisícerém nafocení nějaké rozety, zatímco my na tebe s babičkou čekaly promrzlé v kostelních lavicích, kde jsem si do deníku raději psala, co jsme měli k jídlu.


Zklamala jsem tě? Měl jsi pocit, že jsi mi předal, co jsi mohl a já to nevyužila ? Nevím. Měl bys plné právo si to myslet, a přesto jsi mi nikdy nezavdal příčinu, abych si to myslela já. Zatímco své zásadní a dodnes zpochybňované rozhodnutí o volbě vysoké školy jsem řešila snad i s paní prodavačkou v samoobsluze v naší ulici, vůbec si nevybavuju, že bychom o tomto tématu diskutovali my dva. O pět let později, když jsem opět začala koketovat se studijními ambicemi, jsi to byl však právě ty, kdo mě velmi jasnými argumenty od dalšího studia odradil a dodnes to považuji za jednu z nejlepších rad, kterou mi kdo dal.


Byl jsi má encyklopedie a studnice příběhů. Stačilo nahodit udičku a ty ses chytil. Nebo já? Jedno jméno, jedna historická událost. “A co chceš vědět ?” "Cokoliv, co víš, co si o tom myslíš.” Povídals a já poslouchala. Ať už tvé interpretace českých dějin, názory na umělce a jejich díla či rodinné historky. Když jsi přicházel do pokoje s nějakou složkou či obálkou, mé srdce lačné po odhalování historie začalo plesat. Když mi od tebe přišel email, zběsile jsem ho otevírala, jak jsem se vždy těšila, co za raritu mi posíláš tentokrát. Nějakou starou rodinnou fotografii, zažloutlý matriční výpis svědčící o nějakém vzdáleném příbuzenském vztahu či jen lehký kunsthistorický kvíz, aby mé humanitní buňky mozkové ve finančním molochu nezakrněly. Teď jen horko těžko dávám dohromady to, co jsi mi řekl či napsal, a lituju, že tvá poslední hádanka zůstala nezodpovězena.


Byl jsi sportovcem, co svou vnučku dokázal utahat jako koně. Když jsem poprvé zakusila krušnost letních brigád, tedy dobu, kdy mladické srdce rychle vystřízliví, neboť prázdniny přestanou být prázdninami, slunce sice pálí o sto šest, ale lelkování na plovce je snad ještě nedostižnější než během školního roku, čekal jsi na mě po práci, abys mi poopravil zastřihnutá křídla a vypustil zase na vzduch. Šlapala jsem na kole v dáli za tebou a tys můj chabý výkon omlouval tím, že Praha leží oproti Přerovu v kopcovitém terénu. Vyvolal jsi ve mně dojem, že naše hlavní město leží v alpských výšinách a jen proto ti nestačím. Ale takový jsi prostě byl. Plný respektu a ochoty dopomoci k lepšímu výkonu. Nikdy jsem tě neslyšela kritizovat či zesměšňovat mladší generace či méně nadané studenty a kolegy. A tak jak jsi byl otevřen různým lidským tvorům, tak jsi nadšeně sahal po vymoženostech techniky. Měl jsi doma tolik přístrojů, že by se z toho uživila jedna malá zastavárna. O každém jsi dokázal s nadšením hovořit, a když jsme se jednou náhodou setkali ve vlaku, postarším cestujícím v našem kupé lezly oči z důlku, když jsi mi nadšeně ukazoval nový program na úpravu fotografií. Mně ostatně taky. Však vlak a nádraží se jednu dobu staly hlavním místem našich dostaveníček. Byl jsi pořád na cestách. A když ne ty, tak já. Kolikrát jsi mě vyzvedával na Florenci či Hlavním nádraží s právě zakoupenou svačinou, kterou jsi mi podal i s diskrétně složenou bankovkou. Těch kufrů, co ses mi odtahal, a teď jsem ti k tomu začala ještě nakládat i děti.


Před devíti měsíci jsem procházela těžkým obdobím. Přišli jsme o francouzskou babičku, celá rodina byla těžce zasažena covidem. Já přesto zarytě každý týden přinášela nový článek. Byl to pro mě způsob, jak se nezbláznit a vydržet. Zhodnotil jsi je slovy, že lepší jsem ještě nenapsala a že v těžké době člověk často dostane ze sebe to nejlepší. Teď prožívám mnohem horší období než v únoru. Nepíšu proto, aby mi jiní potvrdili tvůj názor, ale protože potřebuji ulevit smutku a bolesti. Někteří sahají po lécích, jiní po alkoholu, já po peru a papíru. Kladu na něj slovo za slovem, plním další a další řádky. S každým z nich ze mě malililinkato a jen na chviličku vyprchává lítost, prázdnota, ale i vztek na tuhle pitomou dobu a ještě pitomější nemoc, která nám tě tak nečekaně vzala. Na Dušičky. Jak přízračné pro Tvého velkého ducha. Poetické české označení, které navzdory truchlivému kontextu vzbuzuje něhu a naději. Stejně jako české hřbitovy ozářené svíčkami a barevnými věnci. Na rozdíl od Francie, kde jsou odchody spojeny s chladem a odtažitostí. Svátek zemřelých, místo věnců od nejbližších kovové tmavé plaketky s věnováním. Svíček pramálo. Všiml si toho již Milan Kundera, kterého jsem před tebou chabě bránila a který snad v Nesnesitelné lehkosti bytí tvrdil, že české hřbitovy, obzvlášť na podzim, jsou nádherným prozářeným místem (citace nepřesná, jen přibližná). A tak ve mně ponechávají dětinskou naději. Že pokud něco jako nebe existuje, ty po desetiletích té nejlaskavější péče, kterou jsi věnoval Matkám Božím, musels dorazit jedině do VIP salónku. Kterému by ses normálně bytostně vyhýbal.


Můj doutnající vnitřní rozkol Tvůj odchod opět rozdmýchal. Tak jako si mnohdy připadám ve Francii vykořeněná místopisně, tak mám nyní naprosto neodbytný pocit vykořeněnosti a nenaplněnosti i profesní. A přijde mi zcela nepochopitelné, že jsem se nevydala v Tvých a tátových šlépějích. Ale věř, že nic z toho, co jsi mi kdy řekl, ukázal a naučil, nepřijde nazmar.


Tvoje Dušinka



399 zobrazení2 komentáře

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

2 Kommentare


Antonín Kalous
Antonín Kalous
15. Nov. 2021

Skládám poklonu a vzpomínám na pana profesora. Znal jsem ho krátce z našich občasných setkávání, pak i jako oponenta své dizertační práce. A znal jsem ho jako jednoho z nejskvělejších profesorů zde, člověka, který mě inspiroval jak odborně, tak lidsky. Přidávám vzpomínku a pozdrav z Olomouce. Antonín Kalous

Gefällt mir
Mademoiselle L
Mademoiselle L
21. Nov. 2021
Antwort an

Těší mě, že se mé malé vyznání dostalo až k Vám, pane docente, i vaše milá slova. Člověka vždy bolestně zahřejí na srdci. Z Francie zdraví Lucie Hlobilová.

Gefällt mir
bottom of page