top of page

Dvě tváře francouzského sportu #2

Před lety jsem v článku Dvě tváře francouzského sportu popisovala velmi paradoxní postavení sportu ve Francii. Na jedné straně špičkoví vrcholoví sportovci napříč všemi disciplínami, na straně druhé naprosto nesportovní široká veřejnost. Od té doby jsem s mou dcerou absolvovala plaveckou, gymnastickou a atletickou přípravku (v podstatě aby získala dovednosti, které jsme se za nás naučili v tělocviku. Ten tu však v této podobě neexistuje.) a organizaci francouzského sportu tak nakoukla trochu více pod pokličku. A to, co jsem viděla, ozřejmuje, proč tomu tak je.


O sporty je v nejmladších kategoriích neuvěřitelný zájem. Na zápisy se stojí i několikahodinové fronty, u sportů, kde nejsou možnosti nafukovat kapacity do nekonečna, jsou dlouhé čekací listiny, a jakmile do oddílu dostanete jedno dítě, snažíte se ho tam udržet tak dlouho, než přijde druhé, abyste se tomuhle přihlašovacímu martyriu napodruhé vyhnuli. Za hlavní příčinu tohoto zájmu vidím cenu. Běžný sport je velmi levná záležitost. Členské příspěvky se pohybují mezi 10-15eury za měsíc, s každým dalším sourozencem se snižují a lidé s nejnižšími příjmy mohou využívat dalších úlev. I proto je většina klubů národnostně velice pestrá a to se samozřejmě následně promítá do podoby francouzské reprezentace.


Sportovním klubům se vychází maximálně vstříc. Sportoviště jsou tu hlavně pro ně, veřejnost je až na druhém místě. Ze zkušeností vím, že takové pronájmy bazénů, jejichž zřizovatelem bývá často město, bývají v Česku nekřesťansky drahé. Při ceně, která se za plavání platí zde, je zřejmé, že požadovaný nájem bude ryze symbolický, pokud vůbec nějaký! Zatímco na českých bazénech vždy poslouchám hudrající veřejnost, pokud je plavecká plocha osekána o lajny vyhrazené pro plavecké oddíly, tady jsem byla mnohdy svědkem toho, že při větším počtu dětí oddíl okamžitě zabral další lajny. Nikoho nezajímalo, kolik má mít „pronajato“ a nikdo z amatérských plavců to nezpochybňoval. Naopak, když během školních prázdnin oddíly netrénují, sportoviště se zavře, protože nejsou přece tréninky. Za úspěchem této monopolizace konkrétně právě bazénů vidím mimo jiné i to, že přinejmenším ve městech střední velikosti jsou všechny vodní sportovní oddíly (jak jednotlivé plavecké, tak i vodní pólo) spojené v jeden.


Tak jako všude, za mládežnickým sportem i tady stojí naprostí srdcaři. Je jich hodně, na počet dětí často více než vychovatelek v jeslích a to i navzdory tomu, že francouzský administrativní šiml po nich vyžaduje speciální osvědčení, že prošli školením na práci a sportovní výchovu mládeže v daném sportu. A tak ve vestibulu každé tělocvičny najdete na nástěnkách slávy kromě všech úspěchů i úřední lejstra, že trenér vašeho dítěte dostal posvěcení od státu, že je trenérské činnosti hoden.


Je zde neuvěřitelně silný pocit sounáležitosti. Členské poplatky pokrývají tzv. licence. To je v podstatě členství v daném sportovním svazu. I ti nejmenší nafasují členské průkazky  a následně tak dostávají například různé zpravodaje, které informují o dění v daném sportu v celé zemi a samozřejmě v reprezentaci. Dokážu si představit, že špunt, co ho baví atletika, a dostane stejnou zprávu, jako vrcholoví atleti, ve které se informuje o reprezentačním soustředění, se okamžitě musí cítit jako součást dobře namazaného stroje a nikoliv jen jako pasivní pozorovatel exotické zvěře v zoo.


Téměř okamžitě dochází k selekci a oddělené výchově talentů. Většina sportů po fázi přípravky přejede na duální systém fungování. Jedna nabízená  aktivita je tzv. volnočasová (loisirs), která v podstatě nabízí takový pohodový trénink jednou za týden. Upřímně, s rostoucí neobratností dnešních dětí a vzhledem k aktuálnímu trendu minimálního nátlaku je až úsměvné, co účastnící této větve (ne)dokážou udělat, navzdory tomu, že jsou hrdými členy dotyčného sportovního svazu. Na stejném principu fungují povinné školní plavecké kurzy. Děti se v nich nenaučí plavat, ale spíše neutopit se. Zábavnou formou, samozřejmě. Pokud chcete, aby byl  styl rozpoznatelný, musíte dítě přihlásit do opravdového závodního oddílu. Tam ovšem zas tolik bazírují na detailech, že až na pár opravdových nadšenců všechny otráví. Oddělování zrna od plev. Okamžitě. Kromě volnočasového kroužku nabízejí ty samé kluby zároveň i soutěžní sekci, compétition. Tuto variantu si nevolíte sami, musíte být do ní nominováni trenérem volnočasové sekce a pak už je na vás, zda skutečný dril přijmete. Na místní poměry jsou tréninky časově náročné, pět až šest hodin týdně, závody téměř každý víkend. V době, kdy téměř vymizelo hromadné cestovaní na soutěže a rodiče zde fungují jako taxík, případně i jako cateringová služba, neb žádná francouzská sportovní soutěž se neobejde bez stánku s pitím a sladkým občerstvením včetně oblíbených palačinek, který zajišťují výhradně rodiče, to znamená obětovat jednomu dítěti i ve velmi útlém věku čas zbytku rodiny a mnoho z nich si to rozmyslí právě z toho důvodu.


O starší talenty je pak následně pečováno, střední školy nabízejí speciální sportovní sekce (i v těch nejbizarnějších sportech jako třeba lezení) a kluby svozy na tréninky před a po vyučování. Vzhledem k  času, kteří však francouzští žáci a studenti tráví ve škole, kterou opouští mezi čtvrtou a pátou hodinou, to od nich vyžaduje už opravdu velké odhodlání a samozřejmě nadání. Sází se zkrátka na úspěchy. Mezitím děti  na prvním stupni v běžných základních školách, z nichž ani ty velké městské nemají klasická hřiště podobná těm našim, jsou ke sportu vedeny tím nejamatérštějším způsobem. Když učitelka zavelí, vyvalí se v riflích a balerínách či teniskách ven a popoběhnou párkrát po chodníku před školou. Bere se to jako příprava na meziškolní sportovní závody, aby USEP, pedagogicko-sportovní organizace zajišťující tělovýchovu na prvním stupni, ospravedlnila svou existenci a vykázala, že se dbá na pohyb i těch malých Francouzů, kteří na stupně vítězů nikdy nevystoupou.



30 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page