Během letních prázdnin jsem strávila pár dnů na místech mého dětství, dříve často proklínaných a opovrhovaných, mimo jiné beskydských horách. Snad časový odstup, vyšší nadmořská výška než můj každodenní standard, ale i s covidem spojený návrat domácích turistů měly za to, že kdysi mrtvá vesnička v podhůří připomínala rušné prázdninové středisko. Změnilo se toho za ta léta hodně. Oprýskané domky nahradily výstavní vily, kdysi nicneříkající socha partyzánů odkazující na bohatou minulost přilehlých lesů byla proměněna ve vskutku krásný a dojemný památník, míjející se turisté vyměnili dobrý den za ahoj a jako houby po dešti se tu vylíhly dobíjecí stanice elektrokol a množství (elektro)cyklistů s nimi spojených. Když jsem míjela prvního, v duchu jsem elektrokola velebila, jak přivádí lidi zpět ke sportu a do přírody. Když jsem uskakovala před xtým dalším, z nadšení jsem vystřízlivěla a pomyslela si, jak dlouho může toto chráněná krajina snášet ? Masový turismus dohání či předhání masový sport. Právě náročnost a s ní spojená nedosažitelnost fungovaly po dlouhou dobu jako systém brzd, který zaručuje alespoň částečnou rovnováhu. Ne každý zvládne vyšlapat či vyjet tam či onde. Komu se to povede, ten je odměněn hřejivým sebeuspokojením a výhledem, který mu nekazí davy lidí valících se z lanovky či autobusů. Ale najít takové místo je čím dál těžší. Všichni mají právo na vše. Sleduji ty půvabné pěšinky mezi borůvčím a říkám si, zda je tady ještě po pár letech elektrokolového běsnění najdu.
Jak si troufám tvrdit, že jen vyvolení mají právo prohánět se po vrcholcích hor ? Rovnost je ušlechtilá, žádoucí, avšak rovnost úplná je nemožná a utopická. A při boji za jejím dosažením bychom na to neměli zapomínat, stejně jako na sportovní chování. Ono se stalo takovou módou plivat na ty, co dokážou víc. Pod nálepkou rovnosti a bez vlastního přičinění se automaticky domáhat toho, co mají ostatní. Třeba takové volání po větším množství absolventů vysokých škol. Ty by sice z principu neměly být pro každého, ale kdo jsou učitelé a ředitelé škol, aby někomu bránili v lepší budoucnosti ? A tak se otevřely nové mnohdy bizarní obory, když ani to nestačilo, nové školy s obory ještě bizarnějšími. Poslání univerzit jako místa předávání vzdělanosti se často smrsklo na fabriku chrlící vysokoškolské diplomy. Český system je nastaven tak, že se absolventům středních škol vyplatí zašívat se na univerzitách. Najít ve Francii člověka, který neví, co dělat po maturitě a tak jde na vysokou je navzdory bezplatnému veřejnému vysokému školství téměř nemožné. Ekonomicky se to nevyplatí a rodičovská podpora je při absenci konkrétní perspektivy s výjimkou nejbohatších vrstev mizivá. Myšlenka nebránit mladým lidem ve vzdělání, které jim dopomůže k lepší práci je sice chvályhodná, ale pokud ji nedoprovází jasná koncepce, jak uchovat a podpořit špičková pracoviště, kde kvalita musí zákonitě převažovat nad kvantitou, znamená to, že jsme rezignovali, spokojili se s (pod)průměrem a dál si jen budeme nalhávat, že kvalita s rostoucím počtem studentů může zůstat stejně vysoká. Takový časopis Respekt, který jsem dlouhá léta s oblibou četla, přejal tento diskurz bez výhrad a jeho články věnované školství jsou psány podle jednoho jediného mustru. Vysoká škola pro každého, oddělování nadanějších škodí. Poslední argument, který mě již před lety zvedl ze židle, byl příběh inženýra, který se překvalifikoval na kominíka a vybudoval prosperující živnost. Autorka textu se jím oháněla jako skvělým příkladem, jak absolvent vysoké školy může dobře uspět, avšak kominík, kdyby to chtěl udělat naopak, nemůže podobného nikdy dosáhnout. Už nedodává, že je to vlastně skvělý příklad českého vzdělávácího socialismu. Stát zaplatí drahé vysokoškolské vzdělání někomu, kdo se živí tím, k čemu by mu stačil výuční list či rekvalifikační kurz. Vysokoškolské vzdělání je komodita, která se v Česku štědře nabízí. Naše obsese tituly mu na jednu stranu připisuje až mýtickou důležitost, na stranu druhou hlavně odpromovat, nevybočovat a nechtít víc. Jsem šokovaná, jak často zaslechnu ironické poznámky a výsměšky typu “na co si hraje”, “ si myslí, že studoval v Anglii a teď nám tady bude kázat” , “aby se neposral, inženýr”. Jako vzdělání a akademické prostředí milující člověk to nemůžu pochopit z podstaty, ale jen čistě povahově se mé nenaplněné studijní či profesní ambice naštěstí nikdy neproměnily v závist a hanu, ale obdiv a úctu k těm, jež poslouchat znamená učit se a inspirovat.
Ale budou tady pořád takoví lidé ? Hon na elity je trendem všude, covid a (prý) vakcinační spiknutí ho jen posílily. Francouzský prezident se pod tímto rovnostářským tlakem rozhodl rozpustit jednu z nejikoničtějších francouzských škol – l’ENU (l’École nationale de l’administration), založenou v roce 1945 Charles De Gaullem. Škola nabízející postgraduální studium zájemcům o vysoké úřednické pozice. Vychovávat politiky odtržené od reality je jistě diskutabilní, ale pořád se jedná o školu s vysokou prestiží a tradicí. Francouzské nejlepší z nejlepšího. Poslední kapkou, která prý Macrona, před pár lety existenci ENY bránícího, přiměla k tomuto rozhodnutí, byl fakt, že v posledním ročníku graduoval pouze jeden člověk dělnického původu (ve francouzské posedlosti bojem za rovnost se povolání rodičů uvádějí naprosto všude) a že žádný student ve Francii nesmí mít dojem, že tato škola není pro něj. Paradoxně De Gaulle tuto školu zakládal s cílem, aby nepotismus a protekce nahradily centrální přijímací řízení a státem zajištěné studium. A jako u všech kvót si říkám, co vede ty, co omezují přístup jedné straně, k předpokladu, že tím automaticky vzbudí zájem strany druhé?
Zrušení ENY, která bude nahrazena Institutem pro veřejnou službu (l’ISP – l’Institut du service public), je sice takovým “vlk se nažral, koza zůstala celá” gestem, ale současný antielitářský trend nelze popřít. Kdyby nepřišel covid, hnutí Žlutých vest by pravděpodobně Fracii paralyzovalo doteď. Se spoustou jejich výhrad se nedá nesouhlasit. Přesto si občas říkám, zda tento zaslepený boj za rovnost nemůže také trochu za to, že při několika posledních volbách, ať již ve Francii, tak Česku, si na otázku “ koho volit” jen utrápeně odpovím, že prostě není koho.
Comments