top of page

Fotí se, šklebte se aneb mé malé zamyšlení nad dobou fotografií posedlou

Aktualizováno: 20. 11. 2020


Je to jedna z těch porad, na kterých bych se normálně pod záminkou zapisování poznámek zašila za obrazovku počítače a vyřizovala neodkladnější záležitosti. Ale již několik měsíců není normálního nic, a tak sedím doma a hypnotizuji pohledem deset miniatur se jmény účastníků hovoru tak úporně, jakoby namáhané oči měly automaticky zajistit maximální pozornost. Probírané téma mi uniká, jsem fascinovaná tou paletou projevů individualit, která se mi tu nabízí.


Od těch, co projevovat nechtějí nic a spokojí se s přednastaveným šedým obrysem obličeje, který tak asi odpovídá maximu, jakého jsem při kreslení schopna. Jedno krásné podzimní foto. Slečna v kapuci zabraná v nádherně zbarveném lese. Hezká, sympatická, hantýrkou filmů pro náctileté « holka od vedle ». Nepracuji sice v prostředí, kde by se lidé vzájemně dusili tituly, ale přece jen je tu dost takových, kteří vás začnou poslouchat, jen pokud máte ve svém firemním podpisu zdůrazněnou senioritu. Vykouknout na tyhle jedince má podobizna v kapuci, předpokládám, že by mě definitivně deklasovali na autora nevyžádané pošty. Následují dva balkánští kolegové. Fotky mají zjevně od profesionálů, zcela zjevně ne od profesionálů z naší banky. Balkánská horká krev z nich sálá a kdyby se do případného pokračování seriálu o Marii Terezii hledal vhodný nástupce šlechtice Esterházyho, byla by to skvělá castingová fota. A pak ty selfie s našpulenými rty. Kde není soudnost, tam by měla být tvrdá ruka vnitřního řádu. "Pro interní komunikaci nepoužívejte fotografie, které si kolegové rozesílají pro pobavení!" Nechybí samozřejmě fotky s dětmi. Jistě, děti mám také a jejich fotogeničnost jim závidím dnes a denně. To však ale ještě není důvod, aby na mě při řešení interních procedur koukaly místo jedné hlavy hlavy čtyři. Zbývají konzervativci. Ti, co používají fotku, která je v systému. Fotku, která byla pořízena první den, když jsme se jak na školním výletě přesouvali v davu z jednoho stanoviště na druhé a upřímně smekám přede všemi, co se jim po takovém vyčerpávajícím kolečku podařilo pořídit slušnou fotografii. Na škále originality 0-10 jsou těsně na chvostu, za nimi už jsou jen krajinkáři a pak šedé obrysy.


Já sama se řadím právě k těm posledním. Ani po měsících práce z domova jsem nenašla fotku, která by byla natolik vhodná, abych ji za sebe nechala promlouvat. Snad proto, že pokud je jedna věc, kvůli které se v této době někdy cítím nepatřičně či nepochopeně, já rozervaný to romantik, je to právě ta posedlost focením. Dřívější kult krásy určovala štíhlost. Teď jste vyšachovaní, pokud se neumíte správně sami nafotit. A já to neumím. A brečet kvůli tomu nebudu. Nemám selfie tyč, nemám desítky videí z koncertů, na kterých jsem byla proto, abych zpěváky viděla naživo a ne přes displej telefonu, nemám dokonalé fotografie z Vánoc a narozeninových oslav. Když už si vzpomenu, rychle naaranžuju rozjedený kus dortu, rozbalené dárky a pokud je něco jistějšího než zemská přitažlivost, tak to, že všichni se do objektivu určitě dívat nebudou. A já se na ně zlobit nebudu. Pořád věřím, že síla okamžiku je kouzelnější než sebelepší fotografie. I proto mě spousta krásných turistických míst v době dnešního masového turismu leze na nervy. Člověk už nemůže udělat jediný svobodný krok, aby ho někdo nenapomínal, že mu zavazí v záběru. Taková prohlídka amerického kaňonu Antelope, to bylo v podstatě průvodcem na vteřiny striktně koordinované popocházení fotografujícího stáda a kdo nefotil a jen se kochal, s tím nevěděli jak naložit. Překážel všem ostatním. Nemám už vůbec potřebu fotit či dokonce natáčet někoho, koho neznám a upřímně jsem v šoku, jak se tento nešvar rozmáhá. Jak trefně poznamenal Kundera ve své Nesmrtelnosti. “A pak jsme se přestali ptát o dovolení fotografovat. Právo kamery bylo povýšeno nad všechna ostatní práva, a tím se všechno, úplně všechno změnilo." Když sleduji příspěvky, kdy někdo někoho cizího byť v dobré víře vyfotil ("dívejte se, i dnešní děti čtou, tohoto chlapce jsem viděla dnes ráno v metru"), chce se mi křičet, od kdy se z většiny z nás stali paparazzi?!


Ale možná ze mě mluví jen tichá závist. Od té doby, co žiji s člověkem, který veškeré fotografie se mnou pořizuje stylem, trávník, chodník a ta malá tečka vzadu jsem já, jsem se stala věčně mladou. Alespoň na fotografiích. Jiné použitelné než z doby mých studií nemám. A tak doufám, že mě jednou nebudou pohřešovat. Asi by mě na jejich základě těžko někdo poznal.




70 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page