top of page

Francie, a co je víc?

Aktualizováno: 5. 6. 2020

Každý trochu zcestovalý Čech se potýká s věčnou ignorací faktu, že Československo jako takové již téměř třicet let neexistuje. Mně už to vrásky na čele nepřidává, shovívavý úsměv mám naučený výborně. Nicméně konstatování postaršího souseda, že o Česku nic neví, protože se o něm nemluví, vyznělo tak, že jsme jako stát nezajímavý, ne-li naprosto zbytečný. Pojem Untermensch najednou dostal konkrétní podobu.


Pár let uplynulo, francouzské zpravodajství se stalo mým každodenním chlebem. A tak už díky tomu vím, že to nabubřelé prohlášení nebyla záležitost jedince, nýbrž výsledek národní mediální výchovy. Francouzské zprávy na dvou hlavních nezpravodajských kanálech, veřejnoprávní France 2 a soukromé TF1, se věnují Francii. Hlavně a především. Zprávu ze zahraničí vyplní jedna reportáž z nějaké bývalé kolonie, případně z nějakého geopoliticky významného vojenského konfliktu. Ostatně počet zahraničních zpravodajů je velmi omezený a najít jejich seznam je věru nadlidský úkol. Takže ve finále to působí dojmem, že Berlín a pak Moskva. Mezi tím prázdno. Neuslyšíte o Kaczynském, Orbánovi, Babišovi, nedejbože o bývalých jugoslávských či pobaltských republikách.


Ve sportu, pokud na něj přijde řeč (na nesportovních kanálech sportovní zpravodajství neexistuje), se zmíní umístění Francouzů. Pokud jsou druzí a vítězem není nějaká notoricky známá hvězda, jeho jméno či národnost za zmínku nestojí. Když se hovoří o srovnání s evropskými sousedy, míní se tím sousedé západní. Německo, Itálie, Španělsko, Velká Británie. V ideálním případě vybraní tak, aby ze srovnání vyšli hůře než Francouzi. Pokud je reportáž opravdu multikulturní, zmíní se Švédsko, Nizozemí či Rakousko. Co by se od postkomunistických zemí velmocenská Francie tak asi mohla učit. Když jsem v médiích zaregistrovala, že má Česko na žádost francouzské vlády přijmout šest pacientů postižených covid-19, moc jsem tomu nevěřila. Nedokázala jsem si představit, že by hřímající francouzský prezident ve své řeči oslavující evropskou solidaritu mezi zeměmi, které poskytly Francii pomoc, tedy Německo, Lucembursko, Švýcarsko a Rakousko, zmínil i Česko, postkomunistickou zemi, průměrnému Francouzi nepříliš známou. Převoz se taky nikdy neuskutečnil, další den ho francouzská vláda odvolala s tím, že se situace zlepšila, aby v následujících dnech byly opět pokořeny všechny rekordy v počtu pacientů na resuscitačních odděleních.


Francouzské evropské myšlení prostě zamrzlo v tehdejší patnáctce. Není ani divu. Evropská politika ve zprávách v podstatě neexistuje. TF1 držící už po léta prvenství nejsledovanějších hlavních zpráv nemá v Bruselu jediného zahraničního zpravodaje. Francouzská veřejnoprávní televize má jednoho, pokrývajícího celý Benelux (pro představu německá veřejnoprávní ARD jich má v Bruselu 18). Ani jednou TF1 neinformovala o vleklých jednáních při dojednávání evropského záchranného balíku určeného na boj s dopady koronavirové krize. Ale abych byla upřímná, i prostor věnovaný tahanicím ve francouzském Národním shromáždění je minimální. Jako by francouzské kanály chtěly diváka ušetřit nepříjemné reality. A pro ty, co by se přece jen zajímali, tu jsou zpravodajské kanály. Vysílací čas se dá přece využít k tématům, která běžné Francouze zajímají mnohem více. Reportáže o výrobě tisíce a jedné francouzské lahůdky, o tom, co Francouzi rádi snídají, které hračky jsou právě nejpopulárnější během školních přestávek, jak je skvělé jezdit na kole s celou rodinou (v tom případě si buďte jistí, že další dny budou cyklostezky v obležení) či jak je báječné trávit dovolenou v kempu. Francouzském, samozřejmě.




53 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page