top of page

Francouzské gastrozastavení #10 - Tajemství francouzské štíhlosti

Francie je zemí, kolem které existuje neuvěřitelné množství chimér, z nichž mnohé platí pouze pro obyvatele hlavního města a jiné ani to ne. Francouzské stravování a s ním spojovaná štíhlost je částečně jednou z nich. Částečně, protože i při zběžném pohledu na průměrnou populaci vidíte, že zde máte co do činění s podstatně útlejšími rozměry. Ostatně dětské oblečky jsou toho jasným důkazem. Já sama žiji v kraji, kde jsou jídelníčky plné smetanových jídel (cordon bleu jedině s krémovou žampionovou omáčkou!) a obří porce připomínají spíše českou hospodu než pařížské bistro. Geny germánských hromotluků jsou tu v jasné převaze nad geny drobných Galů. Přesto jen ve vzorku rodičů naší školy tlustého člověka nenajdete. Jak je to možné, když Francouzi zcela ignorují všeobecně rozšířená nutriční doporučení? Bílá bageta zde má naprosto neotřesitelnou pozici na piedestalu obliby, jakékoliv vícezrnné či tmavší varianty pečiva horko těžko bojují o přežití. Nikdo nedělá z cukru strašáka, jí se hojně, ve sladké snídani, sladké svačině, dezertu po obědě i po večeři. Trendy zdravých svačinek u dětí se zde absolutně neuchytily. Navzdory gastronomické pýše je ve Francii nejvíce McDonaldů na hlavu v Evropě a jejich obliba je veliká, stejně jako obliba mražených jídel. V každém středně velkém městě najdete pobočku řetězců nabízejících výhradně mražené potraviny Picard či Thiriet. Vypozorovala jsem však jiné tendence, které jsou na hony vzdálené těm českým a možná právě v nich je zakopaný pes.


Francouzi neďobají. Před ďobáním (grignoter) dokonce varují v reklamách na chipsy a krekry stejným způsobem jako před kouřením v reklamách na cigarety. Den se skládá ze tří vydatných jídel, případně odpolední svačiny pro děti. Většina škol má ranní svačiny na doporučení francouzských pediatrů zakázané. Nutno dodat, že děti pak čeká čtyřchodový oběd, který stojí víc, jak meníčka v Praze, takže pokud mají něco sníst, je to asi jediný možný způsob, jak toho dosáhnout. Neďobají však ani dospělí. Navyklá z Česka, že není větší ostuda, než nenabídnout návštěvě nic k jídlu, jsem vždy fascinovaně zírala, že při návštěvě tchýně si musím říkat i o vodu. Mé původní rozhořčení postupně přecházelo v kulturní uvědomění, když jsem si všimla, že mnou nachystané opulentní obložené talíře, abych teda ukázala, zač je moravské pohostinnosti loket, byly spíše zdrojem rozpačitého a nuceného ujídání. Ve čtyři hodiny odpoledne přece nikdo nejí slané. Před chvílí skončil oběd završený sladkou tečkou (pokud jde o velikost, slušelo by se říct spíš sladkým kolem) a na několik hodin se přestane. Chipsy u televize? Pro Francouze absurdní. Nikdo u sledování filmu nepopíjí ani neujídá. Chipsy před jídlem jako apéro? Absurdní pro Čechy. Jenže tady to je pevně zakomponovaná součástka namazaného stroje. Vše nastartuje. Kdo nechce, nemusí.


Francouzi moc nedají přílohám. Zatímco já mám ráda pěkně tlustý krajíc a hodně brambor, tady příloha připomíná spíše zeleninovou oblohu v českých restauracích. Místo kolečka okurky jeden vařený brambůrek. A nebo společná mísa pro celý stůl. Může se samozřejmě doplnit, ale to, že pochybí, se mi stává jen s českou rodinou. Samostatnou nabídku příloh v jídelním lístku byste hledali marně a i děti v jídelně mají velmi často jen maso a zeleninu.


Ta ostatně hraje prim. Odmala. Děti ve školách mají jako předkrm místo polévky saláty. Salát (řádně vyždímáný, v krémové zálivce, nikoliv utopený ve vodě) je rovněž neoddělitelnou součástí jakéhokoliv jídla, v restauraci je podáván automaticky, bez nějakého příplatku ať už se dle českých měřítek jedná o jídlo“suché“ či „omáčkové“. Jak říká má tchýně, každá správná hospodyně má ve spíži konzervu s hráškem a mrkvičkou (ten nálev je opravdu dobrý!) a když se nepodaří nic, udělá se aspoň tohle. Ale na slavnostnějších tabulích je vždy zeleniny přehršel.


Pivo a víno s mírou. Neznám Francouze, který by zvládl české tempo několika půl litrů. Přestože už v mnoha restauracích a barech je možné objednat velké pivo, většinou 0,4l, rozhodně to není standard. Tím je 0,3l, jak v lahvích, tak v hospodách. A pije se jedině jako apéritif, rozhodně ne k jídlu. K tomu jedině víno. Vypije se ho dost, ale konzumace je podmíněná jídlem. Neexistuje jít ke kamarádce na flašku vína. Víno rovná se večeře a přátelské setkání tak okamžitě ztrácí bezprostřednost a jednoduchost. A to je docela škoda.


Přesto jen máloco jsem přijala tak rychle za své jako způsoby francouzského stravování. Ostatně žaludek mi to při pobytu v Čechách dává hned pocítit. Navzdory tomu se mi však už teď sbíhají sliny při představě obloženého chlebíčku, který si koupím v deset ráno.



18 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page