Francouzský charity-business

Aktualizováno: 25. 3.

Při sledování děsů na Ukrajině jsem si uvědomila, jak zásadně je dárcovství vytrženo z francouzského veřejného prostoru. Všechny hrůzy přírodního i lidského charakteru v Česku téměř okamžitě doprovází spuštění celonárodní sbírky, na niž houfně probíhají upoutávky v televizi. Nemluvě o dalších dobročinných akcích přenášených televizí – jen namátkou Adventní koncerty, Světlo pro Světlušku, speciální díl StarDance věnovaný nadaci Paraple a spousta jiných. Ve Francii je ticho po pěšině. Jakoby Francouzi (tradičně) spoléhali na stát, který za ně problém vyřeší (má vyřešit?). A pokud už mají pomáhat, musí za to obdržet odpovídající monstrkolektivní zábavu.


A tak jsou s charitou spojeny pouze dva pojmy, které rezonují společností a o kterých slyšíme již přes třicet let: Restos du Coeur a Téléthon. První reaguje na asi nejpalčivější francouzský problém - chudobu. Druhý je zase výsledkem amerikanizace, kterou se přejímají dříve nemyslitelné podniky.


Restos du Coeur, doslovně srdcové restaurace, v českém kontextu by se lépe hodilo restaurace spásy, jsou obří neziskovou organizací, která se primárně zaměřovala a zaměřuje na obstarání jídla pro ty nejchudší, ale díky rostoucí podpoře a zájmu postupně rozšiřuje nabídku svých služeb, které všechny cílí na začleňování sociálně vyloučených lidí zpět do společnosti. Založil ji v roce 1985 herec a bavič Coluche v reakci na rapidně přibývající počet chudých lidí a zároveň potravinové a zemědělské přebytky, které se ničily za účelem udržení vysokých cen. V začátcích se jednalo doslovně o restaurace, které servírovaly tisíce jídel potřebným. Postupně se rovněž proměnily v regulérní potravinové banky, do kterých lidé mohou přispívat nejen finančním obnosem, ale i nákupem zboží. Velmi často se tak u pokladen setkáte s dobrovolníky, kterým zákazníci dávají navíc nakoupené potraviny převážně trvanlivého charakteru či hygienické potřeby. Restos du coeur dnes představují obří strukturu, která připravuje rok od roku více jídel (na 130 milionů) díky rostoucímu počtu dobrovolníků (přes 70 000) i místních center (přes 2 000 v celé Francii). Coluche využil své notorické známosti (kromě vlastního rozhlasového pořadu byl také neúspěšným, avšak o nic méně slavným kandidátem na prezidenta) a okamžitě se spojil s hromadou slavných přátel, kteří pod jménem Enfoirés (Pitomci) uspořádali benefiční koncert, jehož veškerý výdělek šel této neziskové organizaci. A mezi účastniky nechyběla ta největší jména jako Johny Hallyday, Michel Sardou či Jean-Jacques Goldman. Navzory Coluchově tragické smrti o rok později projekt nejen přežil, ale od svých kořenů se téměř neodchýlil. Přetrvalo jak logo, tak znělka, jen každoročním novým hávem oživená. Je to takové dobročinné mediální dítě francouzských celebrit. Těží z dlouhých reklamních spotů a pokračujících koncertů Enfoirés, které se spíše proměnily v nám známé hodiny trvající silvestrovské pásmo pokleslých scének a playbackových vystoupení. Ale peníze to rýžuje stále, k nejznámějším hvězdám se přidávají vrcholoví sportovci. A mě při tom mediálním cirkusu jen napadá, proč právě v otázce chudoby toho Francouzi od státu zrovna nečekají více.


Téléthon je zase americký vynález. A k jeho uvedení ve Francii byla nejprve produkce značně skeptická. Než otěže převzal producent se synem trpícím onemocněním, na které se téléthon zaměřoval. A udělal vše proto, aby tento model uspěl i ve Francii. A tak je od roku 1987 první prosincový víkend program kanálů francouzské veřejnoprávní televize přizpůsoben non-stop zábavnému vysílání, které má vyzvat diváky k zasílání příspěvků určených na výzkum léčby myopatie, tedy neurologických poruch svalů. Aniž bych chtěla působit jako ďáblův advokát, při množství vážných nemocí vnímám tuto mediální dominanci spíše rozpačitě. Téléthon je ostatně kritizován i odborníky, za ta léta se na výzkum léčby poslaly neskutečné sumy peněz bez výrazných výsledků, aniž by se každodenní život postižených nemocí výrazně zlepšil. Navzdory tomu se Téléthon stal pojmem a sdružovací záminkou, tak jak to Francouzi mají rádi. V průběhu téléthonového víkendu se pořádá množství kulturních či sportovních akcí, všude se přispívá na Téléthon, nejúspěšnější dárcovskou akci svého druhu.


Francouzské dárcovství má zkrátka svá jasná specifika. Francouzi za něj rádi něco dostanou. Ať již zábavu, či daňovou úlevu. Dary všech výší se uvádí v onom magickém daňovém přiznání. I z toho důvodu se zde např. dárcovské sms netěší takové oblibě. Nelze je deklarovat. Zároveň bych však nerada nazvala Francouze skrblíky. Na první pohled se to tak může zdát. Nikde žádné sbírky, reklamy na neziskové organizace. Přestože oni sami se posmívají Nizozemcům, že jsou lakomečci, já se dnes a denně podivuji nad tím, jak ostentativně je tu ignorováno spropitné či jaké cavyky se dělají, když u vás pracující řemeslník očekává třeba kávu. Takhle, francouzský řemeslník ji rozhodně neočekává a při jejím nabídnutí je zcela vyveden z míry. Ale Němcům a Lucemburčanům, co na ně u nás často natrefíme, to přijde naprosto normální a Francouzům zase toto automatické očekávání naprosto nenormální. A čísla Evropské fundraisingové asociace by tento trend na první pohled jen potvrdila – dárcovský sektor ve Francii v roce 2019 vygeneroval 9,2 miliard EUR, zatímco ten německý 22,3. Avšak právě ve Francii je na tomto čísle zcela dominantní podíl individuálních dárců. A pandemická situace je nezastavila, spíše naopak. Zatímco v letech 2013-2019 docházelo k pokračujícímu propadu, rok 2020 zaznamenal po dlouhé době nárust domácností, které v daňovém přiznání nějaký dar deklarovaly, zvýšila se rovněž jeho průměrná výše. Nejštědřejším regionem není překvapivě Paříž (Île de France), ale Bretagne. Odborníci však tlumí euforii. I oni potvrzují to, co já vidím jen laickým okem – francouzské dárcovství je až příliš výlučně zaměřeno na lidi v nouzi.


27 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše