top of page

Frederick Forsyth aneb to hlavní, co jsem si potřebovala odnést z vysoké školy

Obrázek autora: Mademoiselle LMademoiselle L

Možná si ještě vzpomenete na mé de facto rozloučení s detektivkami. Detektivky však mají nevlastního bratra – politický a špionážní thriller – a tomu podléhám stejně účinně a okamžitě teď jako před lety. Jak by ne, když mě do tohoto světa uvedl vpravdě jeho král, Frederick Forsyth. V 60. let zahraniční zpravodaj Reuters a BBC, odkud byl po neshodách jak (a zda vůbec) pokrývat občanskou válku v Nigérii propuštěn. Bohaté novinářské zkušenosti (prý byl i informátorem MI6) však následně převedl do knižní podoby a hned svým prvním románem, Dnem pro šakala, trhnul čtenářské rekordy a vysloužil si cenu Edgara Allana Poea zaměřenou na detektivní a napínavou literaturu.


Až do mého pařížského pobytu jsem však o tomto autorovi neměla ani tušení. V Paříži mi kamarádka ze školy Den pro šakala nabídla k zapůjčení. Prý jim ji doporučili na nějakém předmětu o strategii a bezpečnosti a je to vážně dobré. K jakémukoliv knižnímu doporučení z VŠE jsem byla naprosto skeptická, avšak přesuny metrem byly dlouhé, internet v telefonu v té době žádný a tak jsem na vítané rozptýlení od vědeckých publikací kývla a do té oceňované prvotiny se začetla. Což je asi podobné, jako když vaše první víno v životě bude nějaké věhlasné a vymazlené grand cru. Román líčící přípravy nájemného vraha „Šakala“ najatého teroristickou Organizací tajné armády na spáchání atentátu na francouzského prezidenta Charles de Gaulla (toto téma Forsyth skutečně pokrýval jako novinář) a zároveň snahu francouzských bezpečnostních složek mu v tom zabránit se čte zcela zběsile, vzhledem ke komplexním reáliím však nikoliv na autopilota jako mnohé detetivky, a znám jen málo těch, kdo by ve finále nefandili „zlému“ vrahovi.


Avšak jsem ten typ čtenáře, který si své oblíbené autory hýčká a ochraňuje, mimo jiné i tím, že nikdy ihned nesahá po jejich další knize. To aby si ušetřil zklamání z případné repetivity. A tak uběhl celý rok, než mi v městské knihovně padl zrak na Forsythovu Ikonu. Proti Šakalovi pořádnou bichli. Ve které však ani jedna strana nebyla zbytečná. O fiktivním ruském vůdci, nové ikoně, který navenek slibuje vrátit Rusku jeho někdejší slávu, ale uvnitř osnovuje tajný plán ne nepodobný tomu Hitlerovu. Spouští se opět neskutečně poutavý kolotoč quid pro quo, agenti rozvědky, kontrarozvědky...snad až příliš moc přeplácaný, ale přesto naprosto nádherně vykreslující, jak rychle a snadno lze získat moc a převrátit vše naruby. V době, kdy Rusko nikoho zvlášť neděsilo, jsem pravidelně končívala na konečných, jak jsem byla do knihy zabraná.


Přesto jsem na Forsytha poté nějak zapomněla. Ne úplně. Při výprodeji v přerovské knihovně jsem s radostí skoupila vše, co od něj měli, ale neměla potřebu to číst. Posledních pár týdnů jsem však ve své knihovně začala pokukovat po Spisu Odessa (druhá Forsythova kniha vydaná v roce 1972). A pod vlivem vnějšího dění jsem se do něj nakonec bez dalšího odkládání ponořila. Políček za neznalost přišel hned vzápětí. Odessou se nemyslelo ukrajinské město, nýbrž Organizace bývalých příslušníků SS (Organisation der ehemaligen SS-Angehörigen), co měla za úkol pomoci zmizet ze světa a začít nový život těm nejvlivnějším a nejhorším zrůdám Hitlerova režimu. Nevadí. Beru na milost a opět zírám. A hltám. Počínání mladého novináře Petra, kterého jeho reportérský instinkt dovede k místu sebevraždy postaršího Žida. Zůstal po něm deník, který Petr získá a dozví se tak, že onen muž přežil hrůzy konentračního táboru v Rize jen proto, že se upnul k myšlence, jak svědčí u procesu s velitelem tábora, Eduardem Roschmannem. Když však po dvaceti letech na dotyčného, neodsouzeného, naopak nadále jako v bavlnce si žijícího Roschmanna natrefí, zoufalství ze slepé spravedlnosti jej přiměje ukončit svůj život. Něco v jeho příběhu se Petra dotkne tak, že se vydává na zběsilou honbu za tímto esesákem. Ta honba je občas bondovsky přitažená za vlasy, mnohé zvraty jsou až příliš nepravděpodobné či vykonstruované, častěji než jindy mi přišly odbočky např. k dění v Izraeli před Šestidenní válkou s Egyptem nedotažené či zbytečné a promíchávání faktu a fikce bylo až nepříjemně matoucí. Stručný doslov objasňující reálné zdroje by nebyl na škodu (zdá se, že dostatečné důkazy pro existenci Odessy neexistují). Ale to vše Forsythovi odpustím. Protože mi jako vždy otevře dveře do komnaty dosud nepoznané. Díky Spisu Odessa jsem zažila jedno velké prozření. Ze školních lavic jsem měla zažitou posloupnost „kapitulace Německa – Norimberské procesy“ a zcela naivně předpokládala, že ty Německo „vyčistily“ a začalo se nanovo. Jak by mohlo. Vždyť jak obviňuje Petr Roschmanna: „Za dvacet let jste tím svinstvem pošpinili moji vlast způsobem, jaký dějiny neznají. Co jste provedli, naplnilo odporem a hnusem celé civilizované lidstvo a zanechalo mé generaci dědictví hanby. Zabere nám celý život, než ji smyjeme a odčiníme. Vy jste poplivali Německo.“


Často žehrám na své vysokošolské studium, které zdaleka nebylo tak inspirativní, jak bych si přála. Za Fredericka Forsytha jsem však paní docentce Drulákové a potažmo Patricii nesmírně vděčná! A ty prodlevy mezi jednotlivými knihami si vysvětluji jediným – čtenář může snést pouze určité množství napětí, strachu a neznámých reálií. A až vše vstřebá a otřepe se z toho, teprve pak nastává doba na dalšího Forsytha.



16 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Комментарии


  • White Facebook Icon
  • White Twitter Icon
  • White YouTube Icon

© 2023 by Designtalk. Proudly created with Wix.com

bottom of page