První těhotenství přišlo nečekaně rychle a zastihlo mě tak poměrně nepřipravenou. Velmi těžko jsem se vypořádávala s dotěrným okolím, které se mě neustále vyptávalo, jak mi je, chtělo mi sahat na postupně se zvětšující břicho, vyzvídalo pohlaví i jméno. Proč ten odstup a chlad? Snad že mě můj stav nechával chladnou? Těhotenství jsem považovala za “výrobní fázi”. Nelibovala jsem si v mateřském břichu, přehnané pozornosti, ani v pravidelných lékařských prohlídkách, které pro mě nepředstavovaly “vzrušujicí setkání s mým budoucím potomkem”, ale prostě “kontrolu jakosti”. Pak se mi narodila dcera a ze mě se mávnutím kouzelného proutku - žádné baby blues - stal uzlíček nervů a emocí, který je schopný oplakat každý nový výraz, který vyloudí ta andělská tvářička. A tak jsem se začla velmi těšit na číslo 2. Že tentokrát to budu naplno prožívat úplně od začáku. Že budu správně praštěnou těhotnou maminou.
A pak to přišlo. Moje srdce opět zatvrdlo, ocitlo se ve výrobní fázi, a hlava mi nebrala, co můj “požehnaný” stav dokáže udělat s ostatními. Rozzářené přítelkyně a kolegyně, které se mě několikrát za týden ptají “co to bude”? Co se tím přesně pro ně změní? A co to vůbec změní? Protože stejně jako mě tato otázka nechává v němém úžasu, baví mě nadšené reakce na případnou odpověď. Copak v opačném případě dají průchod negativním emocím? Kromě tazatelek (ženský rod je zde velmi důležitý, protože toto šílenství postihuje opravdu jen ženy) jsem jako těhotná byla nadále vydaná napospas vědmám: “Já to cítím, že tentokrát to bude chlapeček “. “Já vás uplně vidím s dvěma holčičkami”. V tomto případě jsem zapírala pohlaví alespoň po určitou dobu a bavila se těmito přihlouplými dohady. A zapomenout nesmím na rádkyně. U prvorozeného dítěte to bylo iritující, zastrašující, ale vzhledem k okolnostem pochopitelné. V případě druhého jsem si říkala, že mudrců už snad být nemůže. Ale ejhle. “Jedno dítě, žádné dítě”. “To teprve uvidíš, jedno dítě se přizpůsobí rodičům, dvě děti, to je setsakramentská organizace”, “No tolik času věnovat prvorozené už s druhým dítětem rozhodně nebudeš moci, na to se připrav."
Nadšení okolí přímo úměrně dusilo nadšení mé. Za chvilku mě však začali pouštět sedat v autobuse, a tak jsem konečně slízla trochu smetany za všechna ta “příkoří”, kterým jsem jako nenadšená těhulka (ostatně, tohle slovo k nim patří též) musela čelit
.
Comments