top of page

Jak mi válka na Ukrajině připomněla, že jsem ve Francii stále cizinka

Aktualizováno: 4. 3. 2022

Když můj blízký kolega odcházel do důchodu, zmínil ve své řeči na rozloučenou mimo jiné i to, že když začal pracovat v Lucemburku, doyeni v jeho evropské instituci ještě pamatovali děsivá válečná léta a svou práci hrdě považovali za poslání, za přispívání k udržování míru v Evropě. Od té doby uteklo hodně vody, nevím, kdo z mých kolegů tento pocit doposud má, já, přiznám se, při procházení pod třepotajícími se dvaceti osmi vlajkami ano, ale to možná proto, že mi byla vždy bližší historie než finance. A tak jsem jako pyšná budovatelka procházela den co den pod tímto symbolem evropské jednoty a po večerech sledovala všemožné konflikty, které se za posledních deset let zvládly rozpoutat. Sledovala jsem je lítostivě, ale přiznám se, značně odtrženě. Až do války, co vypukla minulý čtvrtek. Jako bych výjev vjíždějících ruských tanků měla uložený ve svém dna, přestože rok 68 si ani mí rodiče dobře nepamatují. Obrazy na mě působily však tak povědomě a děsivě, že jsem se roztřásla a rozplakala.


Jedna z prvních myšlenek byla, že doufám, že o tom Francouzi budou alespoň trochu informovat. Mylná obava. Pokud jsme se na škole učili, že válka ve Vietnamu byla první válkou v přímém přenosu, teprve teď si naplno uvědomuji význam toho slova. Nepřetržité vysílání, diskuze, analýzy, opakující se záběry. Sirény nad ztemnělým Kyjevem zaznívají pro připomenutí několikrát do hodiny a moderátoři jakoby čekali na sebemenší výbuch, který by vysílání oživil. A do toho ta neuvěřitelná víra a těžko splnitelná naděje, kterou vkládají do mírotvůrce Macrona, prezidenta země, která momentálně předsedá předsedá Evropské unii, takže její vůdčí role je dána okolnostmi, ale i francouzskou touhou po diplomatickém úspěchu.


Avšak způsob, jakým se o konfliktu diskutuje, jakoby opět vytvořil neprodyšnou železnou oponu. Ti, co zažili, a ti co nikoliv. Projev většiny komentátorů je neskutečně naivní a až dětinsky udivený, zcela nepoznamenaný historickou zkušeností. Bez Davidova syndromu, oni jsou tím Goliášem. Francouzští školáci se neučí o Mnichovské dohodě, která obětovala menší zemi v mylném očekávání ušetření větších. Rok 68 si pamatují hlavně díky Palachovu upálení, rozhodně ne jako liberální vzepětí jedné středoevropské země a pokus dostat se ze sovětského područenství. Pravda, ani v jednom případě se náš národ nedokázal vzchopit k takové vlně odporu jako momentálně předvádí Ukrajinci, ale přesto tady téměř nikdo nevidí, že to, co se právě teď děje, se tady událo již tolikrát. Copak opravdu jediné skutečné poučení z dějin vede k poznání, že lidsvo se nikdy v ničem nepoučilo, jak píše Ivan Klíma?


Nejspíš. Když jsem poslouchala bývalé francouzské diplomaty působící v Rusku, měla jsem chuť utrhnout si uši. “Chce jen ochránit ruské obyvatelstvo utlačované Ukrajinci.” “Může za to expanzivní politika Severoatlantické alliance.” Ti, co jim odporují (naprostá většina, aby nedošlo k mýlce) však argumentují jak nepřipravený školák u zkoušky. Vágními floskulemi. “Toto do našeho století nepatří.” “Putin musí pochopit, že v dnešní době má názor veřejnosti váhu.” Asi jako když vás někdo přepadne a vy mu začnete říkat, že krást se nemá. Sebeklam, udržování se v sebeklamu. Nebo naprostá neznalost? Jakoby Ukrajinci byli nějaké exotické zvířátko, na které se díváme z bezpečí zpoza jeho klece. Je mi až líto mnohých, co v televizi vystupují. A že jsou jazykově vybaveni tak, že by si měli Francouzi sypat popel na hlavu. “Takže vy jste nechala děti u rodičů a chopila jste se zbraní ? Co přitom cítíte?” Bože. Být psem, rafnu je alespoň přes kameru. Prozíravá produkce má naštěstí pár opravdu Ruska znalých účastníků. Je mi sice proti srsti, že jednou z mediálních hvězd se tady teď stává bývalý agent KGB, jistý Sergej. Upřímně jeho nenávist a opovržení nad Putinem, bývalým souputníkem z KGB, je tak silná, že mám občas pocit, zda se nejedná o nějakého nasazeného agenta. Ale budiž. Konečně někdo, kdo občas ty snílky alespoň verbálně propleskne. “Macron dnes bude telefonicky hovořit s Putinem, aby svá vojska stáhl. Myslíte, že se mu ho podaří pesvědčit?” “Putin z toho určitě nebude spát.” Ve studiu to na krátkou chvíli vypadalo, že se všichni začnou plácat po ramenou. Než pochopili, že se jedná o sarkasmus.


Čekal to málokdo. Ovšem údiv francouzský je na hony vzdálený údivu českému. Nejenže mnozí politici používají tak hrozné obraty, jakože je válka za dveřmi Evropy (od kdy je Evropa pouze Evropskou unií??), ale intenzitu informování o této válce si skutečně vysvětluji tím, že chtějí Francouze přesvědčit, že je něco špatně. O čemž ostatně svědčí naprosto odlišná mobilizace obyvatelstva. To, co sleduji u svých českých a slovenských kamarádů, je neskutečné. Ve Francii vše přichází shora. Obce chystají byty, obce pořádají sbírky. A tím vůbec nechci zlehčovat francouzskou pomoc. Jsou zdravotníci, co odjeli pomáhat na polsko-ukrajinskou hranici. Jsou jedinci, co odjížději bojovat. Přispívají všichni, co mohou. Ale protože je k tomu ve většině případů někdo vyzve. Ten automatický spouštěč sebeobrany a sounáležitosti, co se projevil u Čechů a spol., když hladový medvěd vylezl z nory, nemají. Přispívají, protože jim noviny říkají, že přispívat mají, protože přes dvacet hodin jízdy od nich se děje něco nebezpečného. Podivují se nad neskutečnou solidaritou Rumunů, Poláků a Slováků, těch, co nechtěli syrské uprchlíky před pár lety, a vůbec si nekladou otázku, proč tomu tak je.


Francie je velmoc. Možná meloucí z posledního, ale pořád země, kterou by jen stěží někdo obětoval a která o sobě může rozhodovat více než jiné. Přijala mě, aniž by se kdokoliv tady snažil pochopit, odkud pocházím. Díky válce na Ukrajině chápu, že to vlastně v jejich silách ani není.



90 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page