Pokud je jedno slovo, které charakterizuje systém francouzského veřejného zdravotnictví, byla by to solidarita. Nebo alespoň pokus o ni. Ostatně solidarita je i na prvním místě v názvu ministerstva, zdraví následuje až po ní (ministère de la solidarité et de la santé). Kdysi bylo zdejší vysoce kvalitní a dostupné zdravotnictví skutečnou chloubou. Těm dobám však odzvonilo. Už léta platy zdravotnického personálu výrazně zaostávají za jejich západoevropskými kolegy, lékaři i sestry jsou více v ulicích než v nemocnicích a veřejná pojišťovna se pohybuje v číslech červenějších než rtěnka pravé Francouzky. Její rozpočet je tak děravý, že už léta se u lékaře platí solidární příspěvek ve výši jednoho i více eur, který se nikým neproplácí a který má sloužit k jeho marnému látání. Proč tomu tak je?
© Hans Lucas
Francouzi doktory a léky milují. K lékaři chodí s každou prkotinou, mimo jiné i proto, že nemocenská je hrazena v plné výši od prvního dne nemoci, a že i volně prodejné léky, jakmile jsou předepsány lékařem, jsou pojišťovnou hrazeny. A lékaři zvesela předepisují. Jakoby se jejich kompetence poměřovala množstvím předepsaných medikamentů. A tak při sebemenší rýmičce odcházíte s kabelou léčiv, nikdo se neptá, zda něco z toho nemáte náhodou už doma, nikdo si neklade otázku, proč se vám nemoc vrací a jestli by nebylo dobré zaměřit se trochu i na prevenci. Přála bych vám vidět radostné jiskřičky v očích mého doktora, když jsem mu řekla, že mě musí během tří dnů postavit nohy. Nějakými radami o nezatěžování těla mě vůbec neotravoval a v hlavě s radostí ihned spřádal plán na antibiotikovo-kortikoidovou bombu.
Stejná mediko-palba se používá i na děti. Hlavním cílem léčby je, aby byly „funkční“ a nenakažlivé co nejdříve a mohly se vrátit do jeslí případně školek. Zapomeňte na nějaké týdenní polehávání doma a následnou kontrolu. Nasadí se léky na srážení teploty, často antibiotika, z jeslí vás omluví na den či dva a pak hurá zpět. Léčené dítě není nemocné dítě. A tak jedinou stopkou pro jeho přijetí do kolektivního zařízení je horečka. Nějaká zelená rýma, to tu nikoho nevzrušuje. A protože ze zákona můžete zůstat doma s dítětem nanejvýš tři (!) dny v roce, vězte, že to pravé mateřské sebemrskačství nenastává ve chvíli, kdy dítě poprvé odkládáte do jeslí, ale když ho ráno nacpete čípkem, abyste mu srazili teplotu a oni si ho v jeslích nechali alespoň na pár hodin.
K lékaři rovněž musíte pro potvrzení o zdravotním stavu, které je vyžadováno všude. Při přihlašování do volnočasových klubů i na jednorázové sportovní akce. A tak čekárny praktiků plní desítky pacientů včetně miminek a malých dětí, protože ještě méně než praktiků je tu pediatrů, ke slovu se v odlehlých oblastech dostává videomedicína a lékaři bez přehánění ordinují od rána do večera včetně sobot. Navíc zde neexistuje pozice zdravotní sestry jako takové. Doktoři, když už, tak mají jen sekretářky na objednávání pacientů, ale jinak veškeré úkony jako měření tlaku, očkování a jiné provádí sami.
I právě proto se spousta nemocných vydává rovnou na pohotovost. Záběry z přeplněných nemocničních chodeb, co se pravidelně vracejí na obrazovky televizního zpravodajství, připomínají katastrofické filmy. Žel odráží šílenou realitu. Kdo jako nemocný či trpící chce pozbýt poslední zbytky lidské důstojnosti v důsledku čekání vleže či vsedě v přeplněných chodbách, kde je mu nad slunce jasnější, že je jen na obtíž, protože jediná věta, kterou v pravidelných intervalech od personálu uslyší, je " nemůžeme nic dělat, je nás málo" , pak je tu správně. A když se konečně po hodinách a hodinách čekání dostanete k lékaři, pravděpodobně to bude nějaký felčar, který vám sdělí jednu, pak druhou a pak klidně třetí a čtvrtou diagnózu. A pravděpodobně na vás hned vytáhne značně děsivou prognózu. V tom si mně z nepochopitelného důvodu francouzští lékaři libují, takže mé nejbližší okolí už se smiřovalo s amputací nohy, brzkou smrtí či postiženým dítětem. Nic z toho se nepotvrdilo.
Na jednu stranu se opouští od služeb pro mé krajany nemyslitelných. Rehabilitace po operaci a zranění, pobyty v nemocnici zkrácené na půl dny. Na straně druhé se dostává poměrně nadstandardní a u nás nevídané péče. V případě léků podávaných injekcí máte nárok na každodenní návštěvu sestry, která vám ji píchne (profese sestry na volné noze je velmi rozšířená), mnoho doktorů neustále praktikuje navštěvování starých pacientů doma, při kontrole v nemocnici je navzdory možnosti organizace dopravy rodinou starým lidem vyslána sanitka, čerstvé matky mají nárok na několik návštěv porodní asistentky doma a automaticky podstupují rehabilitaci na zpevnění pánevního dna.
A stát platí. Prostřednictvím jedné všeobecné pojišťovny, tzv. assurance maladie. Ta proplácí 90% výdajů, zbývající spoluúčast může být pokryta vámi hrazeným připojištěním. S výjimkou dlouhodobě nemocných pacientů a nízkopříjmových skupin (zhruba pětina obyvatelstva) musíte u lékaře poplatek zaplatit, prokážete se však čipovou kartou pojištěnce, tzv. carte vitale, a ta automaticky předá informace oběma pojišťovnám a pro proplacení není třeba nic víc udělat. To v sousedním Lucembursku musíte vy sami poslat faktury opět jedné centrální pojišťovně a až po jejich proplacení opět soukromé doplňkové pojišťovně. Člověk odchovaný českým systémem při tom všem papírování a placení může mít tendenci brblat, ale ono neuškodí občas si připomenout, že právě našemu zdraví bychom čas i peníze věnovat měli.
Comments