top of page

Když se oslavují ovce a prasata

Toto léto je jiné než ostatní. Pro každého a všude. U nás na lotrinském venkově je nejvíc do očí bijící absence jakýchkoliv akcí, nikde nevisí žádné plakáty a poutače zvoucí na vesnické slavnosti. Ty totiž v normální době s příchodem jara a až do odeznění babího léta vyplňují jednotlivé víkendy. Každá víska pořádá alespoň jednu a slaví se opravdu vše – cibule a cibulky, ovce, flambovaný koláč, třešně, šunka, kohout, mléčné sele, palačinky, cidr, a další a další. Díky této rozmanitosti se snadno stane, že v jeden den je slavností hned několik a každý si zvolí, co je jeho srdci bližší. Zbylý program je totiž nachlup stejný. U akcí většího rázu se začíná ráno bleším trhem (o těch podrobněji až někdy příště) společně s trhem farmářským případně tematickým, na oběd se následně sjedou lidé z celého okolí, odpoledne nějaký průměrný program pro děti typu skákací hrad a jízda na poníkovi, no a večer tanečky na hudbu pouštěnou dýdžejem. Zábavové kapely jako u nás na Moravě tady chybí. Pokladna je vždy zvlášť, u ní si buď zaplatíte konzumační kartičku či konkrétní jídlo/nápoj a s kartičkou či žetony následně pokračujete k dlouhému stolu, kde se podává jídlo.


Názvy slavností se dochovaly z minulosti, kdy každá vesnice připravila to, co v jejím jménu stálo. Takže domácí šunku, kohouta na víně, pečené skopové. Dnes je těžké narazit na slavnost, na které by nebylo dopraveno vše rovnou ze supermarketu, a proto je na většině z nich nabídka jídla téměř identická a jde ostatně cítit na kilometry daleko. Přepálené hranolky, grilované klobásy a krkovička. Přece jenom jsme ve Francii, tak vždy nafasujete malinkou porci salátu. A ovocné koláče, palačinky a vafle jako dezert. Po pravdě, dodnes mi dělá potíže pochopit, jak Francouzi, kteří si libují v poměrně rafinované kuchyni, naprosto milují tyto velkogrilovací podniky, do té míry, že jsou schopni každý víkend vyrazit na jinou slavnost, aby nemuseli vařit. Jednou jsem se nechala slyšet, že sice nejsem nějaký fanatický zastánce zdravé výživy, ale že přece jenom nevidím důvod, proč bych měla dobrý domácí oběd vyměnit za pochybně připravované maso či klobásu. Se zlou jsem se potázala. Pokud jsem vyrůstala v tom, že se nejprve najíme, než někam půjdeme, tady je filozofie přesně opačná. Jdeme ven, abychom se najedli. A to bez ohledu na to, zda je jídlo chutné či zdravé (oni ostatně Francouzi jsou národem, který trpí naprosto neuvěřitelně často zažívacími problémy. Tzv. gastro se opakovaně vrací a upřímně není divu. Hygienické standardy jsou tady značně posunuty dolů. Pomýšlím třeba na pekařku, která vám dává bagetu stejnou rukou, jakou si bere peníze, zabalí vám ji jen tak hala bala do papírku, takže s ní vytřete, co můžete, nebo na sýry, které se servírují po hlavním chodu a každý si je pěkně omatlá, než se mu je podaří ukrojit). Jít se najíst na slavnost se vnímá jako občanská povinnost. Oplatit nějak dobrovolníkům, kteří akci připravují (ve většině případů to jsou sportovní či jiné volnočasové kluby), jejich práci.


Z života na vesnici jsem vždy trpěla určitým stihomanem a s úlevou jsem kvitovala, že nebudeme chodit do kostela, kde by se všichni vzájemně okukovali a pak pomluvili. Dnes se sousedé sejdou na fête du jambon či fête du coq a vyjde to úplně nastejno. Nepřijdete, pomluví vás, přijdete, pomluví vás stejně. Ale když to zapijete pár pivy v 0,2 kelímcích, hned to bude o něco méně hořké.





29 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page