top of page

Láska za časů cholery aneb druhé milostné zastavení

Snad vlastní pohodlností plynoucí z nedůvěry k neznámému mi donedávna byla naprosto cizí španělská, potažmo iberoamerická literatura. Tím, kdo mě do ní uvedl, nebyl nikdo menší než nositel Nobelovy ceny, kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez, a nemohla jsem zvolit lépe.


Láska za časů cholery mě přenesla do Kolumbie přelomu devatenáctého a dvacátého století, časově i místopisně nijak neupřesněno, kde opakujícím se epidemiím cholery navzdory prožívají nejrůznější podoby lásky tři hlavní hrdinové – Fermina Daza, Juvenal Urbino a Florentino Ariza. Do mladé Ferminy se bláznivě zamiluje Florentino, muž prostého původu a navíc neuznaný levoboček bohatého a vlivného podnikatele. Fermina se více než do Florentina zamiluje do představy velké lásky rozdmýchávané platonickými psaníčky. Když však dojde na osobní lámání chleba, Fermina dá před stařecky se oblékajícím a společensky neohrabaným mladíkem přednost staršímu a dobře zajištěnému lékaři Urbinovi.


Pootočila hlavu, a na dvě pídě od vlastních očí spatřila ty zledovatělé druhé oči, sinalou tvář, rty zkamenělé bázní jako tenkrát na půlnoční, kdy se k ní poprvé v davu tak těsně přiblížil; na rozdíl od tehdejška však nepocítila otřes lásky, nýbrž propastné zklamání. V jediném okamžení prohlédla nezměrnost vlastního sebeklamu a zhrozila se, jak mohla tak dlouho a tak bolestně hýčkat v srdci takovouhle chiméru. (..) Florentino Ariza se na ni usmál, pokusil se něco říct, pokusil se za ní vykročit, avšak Fermina Daza ho jediným pohybem ruky vymazala ze svého života.


Životní osudy Florentina a Ferminy se na desítky let rozejdou. Florentino usilovně buduje kariéru, aby se dostal do vyšších vrstev, protože právě své postavení považuje za hlavní příčinu Ferminina odmítnutí. Jeho nitro překypovalo takovou láskou, že nevěděl, co si s ní počít, a tak ji štědře rozdával milencům, kteří nevládli perem a zlomené srdce mimo jiné léčil psaním milostných psaníček pro druhé. Kromě toho se stává miláčkem žen a od chvíle, kdy porušil slib daný sám sobě o zachování panenské čistoty a byl v podstatě bez výrazných protestů znásilněn během cesty na lodi, stává se vyhledávaným milencem, který si svými vtipně popisovanými avantýrami plní zápisníky.


Skoro právě tak ráda, jako vyváděla v posteli až do úplného vyčerpání, zasvěcovala chvíle únavy po milování kultu poezie. Nejenže měla ohromující paměť na cituplné básničky soudobých autorů (…), ale přišpendlovala si je na zeď, aby si je kdykoliv mohla nahlas recitovat. (…) Svými deklamačními vzněty se nechávala strhnout do té míry, že se leckdy nedala vyrušit ani milováním a pokračovala v hlasité recitaci, dokud ji Florentino Ariza nevrazil dudlík do pusy, jako se dělává kojencům, aby přestali řvát.


Na Ferminu však nikdy zcela nezapomněl a při vyjímečných náhodných setkáních se v něm vždy probudí po léta potlačovaný cit.


Ángeles Alfaro odjela (…). S ní se Florentino Ariza poučil o něčem, co už před tím mnohokrát zažil, aniž o tom věděl: že je možné milovat několik osob současně, všechny stejně trýznivou láskou, a žádnou přitom nezradit. Jak tehdy stál na molu, osamělý v davu, dopáleně si řekl: “ V srdci je víc kamrlíků než v bordelu.” Po tváři mu stékaly slzy bolesti z rozloučení, ale loď ještě nezmizela za obzor a všechny jeho prostory znovu zabydlel obraz Ferminy Dazy.


Vyprávění se plynule přelévá, tu hovoří jedna postava, bez jakýchkoliv rušivých momentů ji za chvíli střídá jiná. Spousta vedlejších postav se objeví jen krátce, ale jsou tak mistrně načrtnuty, že je čtenář z hlavy jen tak nedostane. Márquez vše navíc obveseluje a dramatické scény okamžitě zlehčuje neskutečně humornými a skvěle zachycenými momenty.


Jistý věhlasný velmistr štětce, který se ve měste náhodou zastavil cestou do Evropy, vytvořil obrovité plátno, pojednávající s patetickým realismem klíčový výjev smutné historie, totiž doktora Urbina na žebříku, kterak se v okamžiku smrti napřahuje po papouškovi. Syrové pravdivosti příběhu odporoval pouze drobný detail: doktor Urbino neměl na obraze košili bez límečku a zeleně prouškované kšandy, nýbrž byl zpodobněn v černém soukenném kabátci a s tvrďákem na hlavě jako na novinových rytinách v době cholery.


Hlavní hrdinové stárnou a začíná se naplno projevovat další ojedinělost tohoto románu – pozornost věnovaná stáří. Až při čtení si člověk uvědomí, v jak málo knihách jsou hlavní hrdinové staří a jak upřímně své stáří dokážou vnímat. Fermina i Florentino si jsou dobře vědomi, že půvab jejich mládí je definitivně pryč. To jim však po Ferminině ovdovění nezabrání v obnovení přátelství, které postupně přerůstá v lásku a to i fyzickou.


Vztáhl ve tmě zledovatělé prsty, poslepu zapátral po té druhé ruce ve tmě, a našel ji, jak ho očekává. Oba měli dost jasnozřivosti, aby si v témže kratičkém okamžiku uvědomili, že žádná z těch dvou dlaní není ta, jakou si představovali, než se jeden druhého dotkli, ale že jsou to dvě kostnaté stařecké ruce. Vzápětí už ale nebyly.


A tak bych měla popravit výtku, kterou jsem v předešlém článku adresovala milostným románům. Že zpravují o láskách nešťastných a nenaplněných. Márquezova kniha je oproti tomu plna optimismu a naděje, není divu, že je ve světě španělské literatury označována za tvz. novelu rosu. Nikdy není pozdě na lásku a ta může mít přehršel podob. Jak v doslovu k vydání z roku 1986 uvádí romanistka Hedvika Vydrová, je milenecká a manželská, skrývaná i vystavovaná na odiv, pronásledovaná i velebená, nezkušená i zralá, rodící se a uvadající, záletná i věrná, na jednu noc i na celý život, láska jako vášeň, láska jako něha. Láska těl i láska duší. Kterákoliv si nás může kdykoliv najít. Záleží na každém, jak s ní naloží. Zda ji nechá jít dál, či se jí poddá. Třeba až tak výlučně jako Fermina a Florentino. Jež přiměli kapitána lodi, na které se plavili, vztyčit žlutou vlajku. Ta symbolizovala přítomnost cholery na plaubě a z takové lodi nesměl nikdo vystoupit.


"Poplujeme pořád rovně, rovně, rovně, znovu až do La Dorady." Ferminu Dazu zamrazilo, poněvadž znovu poznala ten dávný hlas, osvícený Duchem svatým, a pohlédla na kapitána: osud byl on. Avšak kapitán ji neviděl, neboť jej zdrtila nesmírná moc inspirace Florentina Arizy. (…) "A jak dlouho myslíte, že se takhle můžeme plavit sem a tam od čerta k ďáblu?”, zeptal se ho. Florentino Ariza měl odpověď připravenou třiapadesát let, sedm měsíců a jedenáct dní včetně nocí. "Celý život", řekl.



30 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Komentar


bottom of page