top of page

Lolita aneb třetí zastavení s klasikou

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy ve stoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí však byla vždycky Lolitou.


Lolita. Oběť své notorické slávy. Proč číst Lolitu ? I ten nejzapřísáhlejší odpůrce literatury tuhle prasečinku zná.


Ach Lolito, nečíst tě, protože tě prý znám. Jen pýchou zaslepený nadutec může říct něco takového. Byla jsi o tolik víc, než ta aura dívenky s copy, co se kolem tebe vznáší. Byla jsi o tolik víc, než jen nějaký perverzní zážitek. Vždyť v celé knize není na jediném místě popsán pohlavní styk či cokoliv sexuálního. Náznaky, metafory, přísliby, zhmotněné vzrušení a okouzlení se daří vykreslit (možná o to účinněji) mnohem nevinnějšími slovy. Byla jsi kontroverzní, jak se o tobě traduje. Ne natolik, abych tě zamítla. Vždyť tvůj stvořitel nepíše žádnou apologii pedofilie.


Spíše antickou tragédii zabalenou v moderním hávu. Frustrovaná vdova, nezvedená dcera, otčím se slabostí pro nymfičky, sporadicky se objevující tajemný milenec. Dvě dějství. To první v jasných radostných barvách mládí, okouzlení, zamilovanosti. Profesor Humbert Humbert přijíždí z Evropy do Spojených států. Domluvený podnájem nevyjde a Humbert je odkázán na vdovu Hazeovou. V neuklizeném špinavém domku myslí jen na to, jak se odsud dostat, když žena vytáhne poslední triumph z rukávu – zahradu. A on zůstane. Ne kvůli zahradě, ale kvůli dívce, která v ní leží na trávě a která mu tak moc připomíná jeho lásku z mládí, o kterou přišel.


A ta dívenka s nohama omývanýma mořem a planoucím jazykem mě od té doby nepřestala pronásledovat, než jsem konečně, o čtyřiadvacet let později, její kouzlo přemohl tím, že jsem si ji převtělil v jinou.


Dvě dějství. To druhé temné, syrové, kdy vášeň přemůže posedlost. Neskutečnou hříčkou osudu Lolitina matka umírá ve chvíli, kdy odhalí Humbertovu slabost pro vlastní dceru. Otčím se s Lolitou následně vydává na pouť po Státech, během níž si její psychickou i fyzickou přízeň vykupuje dárky a výlety.


Naše dlouhé putování pouze poskvrnilo křivolakou stopou slizu tu krásnou, důvěryhodnou, nesmírnou zemi, která tehdy, ohlížím-li se zpět, pro nás nebyla ničím jiným než sbírkou otřepaných map, rozklížených bedekrů, starých pneumatik a jejích nočních vzlyků – každou, každičkou noc, jakmile jsem začal předstírat, že spím.


To vše okořeněno neuvěřitelným množstvím metafor, slovních hříček a francouzských výrazů. Bez poznámek mnohdy nerozluštitelných. Pro děj nezbytných ? Nikoliv. Dokazujících autorův obdivuhodný přehled? Naprosto.


Vladimir Nabokov, autor Lolity, si s tímto motivem zahrával již o patnáct let dříve v povídce Čaroděj. Posledním díle psaném jeho mateřštinou, než byl tento spisovatel, který se ocitnul hned ve dvou vyhnanstvích, nucen přijmout za své vyjadřovací nástroje francouzštinu (jen okrajově) a angličtinu. Právě v Čarodějovi poprvé načrtává roli okouzlujícího muže, kterému vše prochází, včetně lásky k příliš mladé dívce. První záchvěv inspirace prý Nabokov získal při čtení článku o šimpanzovi v pařížské Jardin des Plantes, který po měsících přemlouvání jistým vědcem vytvořil první kresbu, jakou kdy zvíře uhlem namalovalo. Kresba znázorňovala mříže klece, kde toho nebohého tvora drželi.


Nabokov povídku po přestěhování do USA založil, aby pak tento námět v Lolitě podrobně rozpracoval. I to je na Lolitě zajímavé. Ona, která se stala pojmem, jakoby ani nebyla hlavní hrdinkou, ale spíše hlavním objektem. To, do jaké míry si tento status vědomě či nevědoucně vyprovokovala, zůstává dost na čtenářově fantazii. Sledujeme Humbertovy pocity, postřehy, touhy, jejich naplnění. Slovutná Lolita je po jeho boku, bere, dává, občas vytasí dráp jak nespokojená kočka, aby nakonec vzala nohy na ramena a přinutila tak Humberta spáchat tentokrát smrtelný zločin.


Lolita. Stala se součástí našich jazyků, stala se věčnou inspirací. Všemožných Lolit naruby, či pohledů Lolity. Za všechny jmenuji romány Tampa Alissy Nutting (Odeon, 2014), Journal de L (extraits 1947-1952) Christopha Tisona nedávno vyšlý v českém překladu (Deník L (1947-1952), Kniha Zlín 2021) a v loňském roce vydanou knihu české autorky Hany Lundiakové Co je ti do toho. Stejně jako mám po dočtení chuť ptát se ostatních, zda si vážně myslí, že znají Lolitu, tak mám chuť zeptat se těchto autorů, zda si vážně myslí, že můžou napsat něco tak dobrého jako Nabokov ?




32 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page