top of page

Lucemburku, už deset let !

Když jsem v květnu 2011 podepisovala smlouvu o stáži u Evropské komise, samým vzrušením jsem jen přelétávala jednotlivé řádky a spěchala k místu podpisu. A tam to bylo. Jak v nějaké lichvářské dohodě, únava a nepozornost neomlouvá. Místo výkonu stáže: Lucemburk. A já začala okamžitě přemýšlet, jakými asociacemi nahradím Atomium, Mannekin Pis, vafle a pivo. Brusel zatím vyhrával na celé čáře.


Přivítal jsi mě však grandiózně. Nádherným, sluncem zalitým, barevným podzimem. Tak všudypřítomným ve městě, kde na každém kroku střídá rušné zákoutí kousek divoké přírody. Scházela jsem ze Zámeckého mostu (Schlossbrücke) klášterní zahradou k l’Abbaye Neumünster a zdálo se mi, že musím uvíznout ve slepé uličce. Mapa, kterou jsem držela v ruce a jejíž nákup pro mě vždy symbolicky znamenal začátek působení v novém městě, však ukazovala opak. A tak jsem šla. Tak jako celou dobu tady. Dopředu a neotáčet se, připravena chytit výzvu za pačesy. A ona tam byla. Malá branka, promyšleně zarostlá. Efekt čarodějné školy v Bradavicích dokonalý. Vyvedla mě na klášterní nádvoří a v té chvíli, necelé tři hodiny po příletu, jsem na Brusel zapomněla a do Lucemburku se zamilovala. A tu lásku den za dnem prohlubovala.

Ještě mi nebylo pětadvacet, a tak jsem měla vstupné na všechny kuturní památky i akce směšně nízké. Zatímco během mých studií v Pařiži se výměnní studenti sdružovali ve facebookové skupině nazvané “Sciences po killed my social life”*, v Lucemburku jsem měla pocit, že se můj život odehrává na střídačku ve vše nabízející komisní budově Jean Monnet (dnes již srovnané se zemí) a divadle Grand Théâtre. Mí kolegové, z lucemburského opojení vystřízlivělí, se smáli mému nadšení a říkali, že když tak miluju Lucemburk v této nehostinné době, co teprve bych říkala na jaro a léto ? Zůstat. To byl sen. Stejně jako má práce. Udržet si ji však nemožné. Sedla jsem na lep jako spousta mých kamarádů stážistů. Věřila jsem, že všechno jde, když šéf chce. Ne tak v evropských institucích. Nešlo to dost rychle, zpětně a objektivně to nešlo vůbec. A tak když na mé do Česka zasílané životopisy nepřicházela žádná či bizarní odezva, začala jsem se hlásit v Lucembursku. Na nižší pozice, než o kterých jsem snila, když jsem v ruce držela červený diplom. Člověk, co doufal, že najde uplatnění v nefinančním světě, si v Lucembursku nemůže moc vybírat. Na druhou stranu Lux nabízel něco, co jsem odmala považovala za svůj recept na štěstí – jazykový Babylon. A tak jsem zůstala. Na rok nejprve.


* Institut politických studií zabil můj společenský život.


V době jarně rozkvetlých parků, večerního maratonu, velkolepé oslavy státního svátku neboli velkovévodových narozenin (nikoliv skutečných) 23. června a letních hudebních festivalů v centru města tě nešlo nemilovat. Ale začal se přidávat vztek. Na práci, která se místy nelišila od mých středoškolských brigád, na ceny nájmů, které by spolkly celý můj plat (v přepočtu na koruny znějící tak důležitě) a přitom bych musela zaklapávat postel každé ráno do skříně, abych vůbec mohla vyjít ven, na známé, entuziastické expaty, kteří se snaží seznámit a sblížit za každou cenu. Třeba pro ně představujete chybějící uzlík v síti perspektivních známostí. Avšak při náhodném setkání zjistíte, že vás nakonec pojí jen prachsprostě slabé “ tebe jsem viděl na párty u tamtoho”.



Utekla jsem od tebe. Do Německa. Tam, kde jsem mohla žít v něčem, co lze nazývat bytem. Ale rozchod jsem nesla těžce. Neměla jsem děti, závazky, trávit o víkendu dvě hodiny ve vlaku a žít v iluzi, že se mé víkendy vlastně moc nezměnily, mi přišlo jak daň, kterou jsem byla ochotna zaplatit za svou vlastní koupelnu. Když jsem stála u české ambasády či divadla Grand Théâtre na začátku mostu Velkovévodkyně Charlotte, ten, který otevírá cestu do finanční a evropské čtvrti Kirchberg, závistivě jsem hleděla na vysoké budovy, do kterých jsem snila dostat se. A ta touha mě poháněla dál. Německo jsem brala jako dočasné řešení. Cíl byl jasný. Najít si lepší práci a vrátit se co nejrychleji do Luxu.



Místo toho jsem našla budoucího manžela. Z mého snění o Luxu mě začal velmi rychle probírat, zato mi nabídl něco, co jsem tu dosud nepoznala. Vztah s někým, kdo tu vyrůstal, má tu kořeny, rodinu, vzpomínky, přátele, kdo mě dokázal vytrhnout z bubliny cizinců a přivést mezi místní. Francouze, nutno dodat.


Měla jsem tě stále na dohled, ale začala jsem tě zanedbávat. Už jsem nemusela být bezpodmínečně na každé akci, přestala jsem mít pocit, že ochořím, pokud po práci nezůstanu alespoň chvíli ve městě (mimochodem po šesté hodině s výjimkou pár barů téměř mrtvém). Začala jsem se těšit domů, které přestalo být tam, kde to mám ráda, ale tam, kde mají rádi vás. Jenže taky jsem si začala uvědomovat, že to, co jsem na Lucembursku milovala a co mi pomohlo usadit se tady bez větších problémů, se z mého života začíná vytrácet. Mezinárodně namíchaný koktejl lucemburského obyvatelstva se začal smrskávat na Francouze. Co se na vás dívají pohledem, jaké dobrodiní vám jejich země neprokazuje. Co se diví, když na dítě mluvíte jinak než francouzsky, když o pár kilometrů dál děti vyrůstají ve společnosti čtyř a více jazyků. Kompenzuje mi to práce v mezinárodním prostředí, ale i tam tak nějak podvědomě a někdy až k mému vlastnímu rozčarování tíhnu k Francouzům, hlavně těm lotrinským. A hlavně životem s člověkem odsud se naprosto narušila určitá rovnováha života cizince. Má to své nesporné výhody – je tu rodina, připravena kdykoliv pomoci a zaskočit. Ale je to jen jedna strana rodiny a je někdy nesmírně těžké ustát všechny ty kulturní šoky, když je s nikým nesdílíte a naopak se v nich utápíte tím více, čím jsou pro druhou stranu něčím normálním a neoddiskutovatelným.


Děti a pandemie především naše pouta difinitivně zpřetrhaly. Mezi mnou a hlavním městem, nikoliv Lucemburskem jako takovým. Neviděli jsme se po dříve nemyslitelně dlouhou dobu. I teď se k tobě dostanu jen občas. Chvěju se po cestě stejným vzrušením jako kdysi při cestách za babičkou do Prahy. Když vystoupím z auta či autobusu, prohlížím si tě jako bývalého partnera. Sem tam vidím záblesky toho, čím jsi mě kdysi okouzlil, ale už po tobě netoužím. Racionálně, přinejmenším. Když však tebou procházím a uvědomuji si, že skoro každý roh mám spojený s nějakou veselou a hezkou vzpomínkou, přirovnání k bývalému partnerovi mi moc nesedí. Spíše starý dobrý přítel. Kterého už nevídám tak často, jak bych si přála, ale vím, kde ho hledat, když je třeba. A je jedno, jak dlouho uplynulo od posledního setkání. Člověk má vždy pocit, že to byla jen krátká chvíle.


Nastavil jsi mi náruč. Snažil ses mi ukázat svou hezkou tvář v době, kdy jsem to potřebovala, a to šílené deštivé mlhavé vlhké počasí sis nechal až na dobu, kdy už jsem seděla v jedné z těch vysněných kanceláří na Kirchbergu a konečně měla pocit, že nejsem v cizině pro nic za nic. Děti rostou a já cítím, že v těch příštích deseti letech se začnu vracet víc a víc a tentokrát v trojnásobné přesile, můj milý Lucemburku !



57 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

留言


bottom of page