top of page

Má vánoční zpověď

Vánoce mi připomínají sněhovou kouli. Jako vločka za vločkou se nabaluje zvyk za zvykem a přinejmenším já cítím každoročně zkraje prosince nezkrotitelnou touhu opět ji uválet, pokud možno co nejvíce stejně jako loni, předloni, či před dvaceti lety.

Letní dovolené jsou prý neskutečným náporem na rodinné vztahy, protože od nich očekáváme příliš mnoho za velmi málo času. Vedle vánočních svátků je to však přece jen procházka růžovým sadem. Říkám já. Kolik delikátních problémů vážících se k těm třem svátečním dnům se musí vyřešit? Kdo, s kým, co, novoty, tradice, příliš, málo...a hlavně uválet tu kouli podle starého mustru, aniž bych si na celé rodině nevybíjela vztek z vyčerpání, je úkol tak těžký, že obraz koule sněhové se místy mění na tu vězeňskou.


Když se schylovalo k prvním Vánocům ve Francii, začala jsem spřádat zcela pološílený plán, jak zařídit Vánoce přesně tak, jak jsem byla odmala zvyklá. Figurovala v něm cesta na otočku do českého pohraničí za účelem nákupu kapra, pokus o výrobu vlašského salátu podle úředních norem a obstarávání všech oblíbených pohádek. Ve Francii totiž není ani kapr, ani vlašák, ani hrané pohádky.

Vzdala jsem to celkem záhy. Pochopila jsem totiž, že připravit dokonalou kopii mých dosavadních Vánoc prostě nepůjde. Bylo to smíření značně bolestné, zmírněné tím, že jsem si představovala, že obrok budeme do Česka jezdit a ty mé vysněné a ve snech zamrzlé Vánoce prožívat.


Nikdy se tak nestalo. A asi jako se začínající plavec první léto opatrně drží u břehu, aby to další bez obav skočil do hluboké vody, tak i já jsem najednou dozrála k tomu přesvědčení, že Vánoce, byť bez kapra, obložené mísy a nabitého televizního programu, jsou nejlepší doma. Že kolík je předán a jestli mně dodnes mé vzpomínky dojímají, měly by mě o to víc motivovat k tomu, abych podobně silné začala vytvářet svým dětem.


A tak se stalo, že se můj prosinec stal takovým předimenzovaným obdobím pracovního shonu, večírkového bláznovství a vánočních příprav. Občas se do nich zamotám tak, že mám pocit že nežijeme doma, ale v říši pohádek. Tak třeba nevím, jak se stalo, že nám vánoční stromeček zdobí andílci. Asi to padlo kdysi, „kdo to nazdobil“ a já, kouzly přemotivovaná, plácla "andílci" a od té doby se to se mnou táhne. Vzhledem k prodlužující se večerce dětí to přestává být žádoucí. Stálicí našeho adventu už je rovněž adventní bojovka. Nevymýšlím, kupuju. A jsem ráda za to každodenní zastavení, mé i dětí, a vždy se na pokračování příběhu těším stejně jako ony. Letos byla skřítková, tropili nám tu přes noc lumpárny, ta starší už se nechtěla dát ošálit, ale šlo vidět, že se jí úplně nezdá, že bych to chystala vše sama. Těžko si představit rodiče, kteří by to tu takto chystali. Což mě přivádí k české masochistické záležitosti v podobě pečení cukroví. Když jsem v práci zmínila, že navzdory šíleným přesčasům po večerech a nocích peču, dívali se na mě jako na blázna, případně chudinku, co se nezbavila okovů ušlápnuté ženy z východu. I rodiče mi rok co rok kladou otázku, proč se na to nevykašlu, a já když pozoruju ty své zrůdičky, výsledek práce v době, kdy bych byla mnohem raději v posteli, než u plotny, nad tím přemýšlím jak nad stěžejním paradigmatem celého mého bytí. Jenže když se minulé pondělí při pečení posledního druhu zahalil dům do té libé vůně a z přehrávače se ozval Hradišťan se svým „maminka už je babičkou“, odpověď byla nasnadě. Proto, že do toho francouzského ducha, který naše Vánoce ovládl, potřebuji vnést českou stopu, stopu svého dětství. A na ní je nejhezčí to, že se táhne napříč generacemi jako cenné dědictví. A přesně v té chvíli zapatlaných rukou a ujíždějících nervů mám pocit, že ty (rod ženský je zvolen účelově, nikoliv chybně), co jsou daleko, a nebo ještě uplně nejdál, mi jsou na jednu krátkou chvíli neskutečně blízko.



58 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page