Mé Velikonoce - včera a dnes

Aktualizováno: 17. 4. 2021


Velikonoční svátky pro mě nikdy nepředstavovaly nic víc než pár dnů volna v době, kdy už je venku většinou hezky. V rodině s ženskou převahou a maminkou učitelkou jsme byly odmala tak nějak očkovány proti pondělnímu bujarému šmigrusu. Jak jsem kamarádkám záviděla, když mi další den ve škole líčily, který kluk se u nich zastavil. My trávily prázdniny zásadně mimo domov, aby na nás nedejbože nikdo nezvonil. Vajíčka tedy nebylo malovat pro koho, pomlázku nahradila šňůra tátova či dědova holícího strojku, abychom teda neuschly, a jelo se dál. Přesto teď, když žiju ve Francii, silně vnímám ten nebetyčný rozdíl mezi kulturou tradiční a konzumní. Sílu zvyků, co se předávají z generace na generaci a nedají se nijak zpeněžit či zkomercializovat. Úplně prosté tradice, které zůstanou v člověku mnohem déle než čokoláda z velikonočních figurek, pod jejichž tíhou praskají regály ve všech obchodech.


Začínalo to Zeleným čtvrtkem, na který se jedl špenát. Jak já ho nesnášela. Byla to taková propustka na skvělé prázdniny u babičky v Praze. Ta mi ho vždy po příjezdu naservírovala, já to kriticky okomentovala, ale věděla jsem, že když ho sním, už mě čekají jen samé radosti. Na Velký pátek jsem na Krista moc nemyslela, zato si vždy vzpomněla na Erbenův Poklad a celý den měla takový povznesený pocit, že kdybych i já našla tu pravou jeskyni, určitě se mi otevře. V sobotu, neděli a pondělí mě čekala úžasná dobrodružství v Praze a později v Evropě, kam mě babička s dědou brávali. Velikonoční poznávací zájezdy s autobusem plných důchodců, kterým se mí prarodiče vůbec nepodobali, jsou již po léta zdrojem mnohých veselých rodinných historek, z nichž mnohé mi dokázaly vynahradit to, že jsem si po návratu do školy připadala jako to nejopuštěnější ošklivé káčátko, které žádný kluk ze třídy nevymrskal.


Když mi před prvními Velikonocemi trávenými v Lucembursku přistálo na pracovním stole obří čokoládové vejce, bylo mi jasné, že tady budou tyto svátky opět a především ve znamení jídla a konzumu. Nemýlila jsem se.


Už jen ty pitoreskní názvy dnů Svatého týdne, které se v češtině zažily. Škaredá středa, Zelený čtvrtek. Odkazují tak na křesťanský původ decentně, zároveň každého vybízí, aby si je jeho fantazie přebrala po svém. Ve francouzštině jsou všechny dny Svatého týdne nazývané svatými. Svatý čtvrtek, Svatý pátek. A tak není tak divu, že se v tomto laickém státě k těmto dnům žádné zvyky neváží a nijak halasně se nepřipomínají. Velký pátek je stejně jako 26. prosinec volným dnem pouze v Alsasku a Moselle (v Lucembursku má ještě bizarnější status, tam je to volný den pouze pro zaměstnance bank), v neděli vše vrcholí obrovským rodinným obědem, ke kterému se nejčastěji podává jehněčí kolínko či kýta. Obědu předchází, či po něm následuje, hon na čokoládová vajíčka (chasse aux oeufs), která na zahradě schoval velikonoční zajíc. A ten nijak netroškaří. Francouzi čokoládu milují, mnohem více než jakékoliv domácí koláče, které se na Velikonoce pečou u nás, a čím více, tím lépe. Spousta vajec je takových rozměrů, že mě samotnou to naprosto odpuzuje, ale ostatní se rádi přidají k požitkářům, aby tak potvrdili dlouhodobé statistiky, že Velikonoce jsou po Vánocích pro čokoládovny druhým klíčovým obdobím roku. V roce 2019 se v období Velikonoc nakoupilo téměř 15 000 tun čokolády, což je zhruba kilo na osobu. Z toho dvacet procent u drobných výrobců (téměř každá pekárna nabízí na Velikonoce zajíčky a vajíčka své vlastní výroby). Velikonoční zajíc je celkově takovou skromnější obdobou Père Noëla, vystupuje v dětských knihách, kde vyrábí čokoládová vajíčka a v mnoha rodinách děti dostávají i dárky. Pondělí už je pouze odpočinkovým dnem po náročné neděli.


A tak mě tento kontrast rok od roku nepřestává fascinovat. Nevěřící Česko, které si dokáže namíchat kouzelný koktejl křesťanských i pohanských tradic, protože je to přece součást našeho kulturního dědictví. Mnozí pečou Jidáše, aniž by v tento příběh skutečně věřili. Další třeba beránka či mazanec. Ve Francii konzum tradici převálcoval. K tradici se nehlásí, tradice se nedá koupit ani zaplatit. A tak zatímco já od té doby, co mám děti, nějak přirozeně tíhnu ke všemu nemateriálnímu a právě dodržování a předávání tradic je pro mě v tomto směru velmi důležité (možná o to důležitější, že žiju v cizině), ve Francii, jakoby každý, kdo chce uctít něco, co nebylo namarkováno na kase v supermarketu, to musel dělat na tajno doma. A přitom třeba zvyk spojený s Květnou nedělí, kdy se zelené větvičky např. myrty či vavřínu nechají posvětit, aby chránily domácnost až do Popeleční středy dalšího roku, kdy se mají spálit, je tak hezký. A na vysvěcení přece nikdo trvat nemusí.



Lucemburské P.S. Na Velikonoční pondělí se v Lucembursku koná tradiční folklorní trh L’Émaischen (Emauzská slavnost), na němž tou hlavní prodávanou i vyhledávanou komoditou jsou malí hlinění ptáčci, do kterých se dá pískat, tzv. Péckvillercher. Netřeba dodávat, že jsou vděčným sběratelským artiklem a vítanou příležitostí, proč na Velikonoční pondělí vyrazit v Lucemburku (a také vesničce Nospeltu) do ulic.






49 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše