top of page

Malý život, velký román

Aktualizováno: 24. 4.

Kniha Malý život od americké spisovatelky havajsko-japonsko-korejského původu Hanya Yanagihara se dostala do užšího výběru britské literární ceny Booker Prize a po celém světě přivodila čtenářům tak drásavé momenty, že mnohé kritiky to vítaly jako důkaz toho, že lidstvo ještě zcela nezcyničtělo. Mnozí čtenáři ze stejného důvodu nebyli schopni knihu ani dočíst. Já patřím k těm, které zcela okouzlila. Přečetla jsem ji v anglickém originále, posléze v českém překladu Petry Diestlerové, který mě bohužel zklamal, místy až iritoval. A byť i já jsem prolila mnoho slz, redukovat tento román čítající více než šest set stran pouze na srdceryvný příběh by bylo nanejvýš chybné.


Tato hořkosladká a místy dokonce neskutečně vtipná freska života s neuvěřitelnou a bravurně vykreslenou plejádou hrdinů se totiž mění jako život samotný. A nebo jako moře. Nejdříve širé a klidné. Místo do vody však vstupujeme do současného New Yorku společně se čtyřmi kamarády z vysoké (byť je autorka žena, ženské postavy jsou zde zcela odsunuty na vedlejší kolej a působí spíše jako doplňkový komparz), kteří po studiích usilují o naplnění jejich amerického snu nebo „jen“ smysluplného života.


Jenže tohle byla doba, která hlásala, že každý má naplnit svůj potenciál, doba, kdy smířit se s něčím, co nebyla tak úplně vaše první volba, působilo jaksi slabošsky a nečestně. Nějak se stalo, že podřídit se něčemu, co vypadalo, že se stane vaším osudem, už nebylo důstojné rozhodnutí, nýbrž projev zbabělosti. Přicházely chvíle, kdy tlak na osobní životní štěstí působil skoro nesnesitelně, jako by štěstí bylo něco, co by měl získat každý, a pokud jste se v honbě za štěstím dopustili nějakého kompromisu, je to jenom vaše vina.


Zatímco popis New Yorku je rozveden do nejmenších detailů, čtenář má jen chuť vzít místo mapy knihu a vydat se po stopách hrdinů, ve všech dalších reáliích zůstává autorka extrémně obecná, nepoužívá až na sporadické výjimky konkrétní jména univerzit, politiků, filmových cen, sociálních sítí, jakýkoliv technologický vývoj v podstatě vytěsňuje. Působí to velmi příjemně, s odstupem od komerční Ameriky a zároveň nadčasově.


Jako příliv a odliv, jako přiženuvší se vlna, autorka vypravuje, aniž by dbala pedantské chronologie. Přeskakuje bez jasných časových určení do minulosti i budoucnosti, často aby vylíčila historku, která na jednu stranu mnohdy příběh nijak zvlášť neposune vpřed, na stranu druhou jí okamžitě vytváří těžko uvěřitelnou autenticitu, díky které máte pocit, že jste jen další do party.


Vypravěči se střídají, jak vítr zavane, ve třetí osobě se mluví vždy o jednom jako  o něm, o zbylých jejich jmény, jindy autorka přejde do druhé osoby a do imaginárního rozhovoru vedeného mezi dvěma hrdiny. Čtenářská pozornost je náležitě testována.


Nebe se však zatáhne, moře rozbouří. Idylku, humorné konverzace i trefné úvahy provázející vstup do skutečného světa dospělých vystřídají problémy se závislostí, nebezpečnými známostmi, násilím, zneužíváním, sebedestruktivním chováním. A byť až do konce sledujeme osudy všech čtyř přátel, tím středobodem, kolem kterého se vše točí, je Jude.


Ten si s sebou nese těžká fyzická i psychická traumata z těžko představitelného tragického dětství a dospívání. Místo aby o nich však mluvil, snažil se rány po nich zahojit, uvěřil těm, co v něm zakořenili a posléze nechali růst přesvědčení o jeho nicotnosti, malosti, které zaslouží despekt a pokořování, a to navzdory jeho nezměrnému intelektu a všestranným dovednostem hodným pravého renesančního člověka. Za lék si zvolil přetvářku. Předstírá, že nic před vysokou nebylo, předstírá, že je úplně normální. Jeho kamarádi na tuto nepsanou dohodu, že na Judeovu minulost se nikdo neptá, přistoupí. Leč všechno zlo a špatnosti, které na něm byly napáchány, probublávají pod povrchem a občas vyvředají ven. Někdy jen lehce, tenký pramínek žluči, to když někdo ze spolužáků pronese zcela nevinnou poznámku, která naruší, Judeovo přesvědčení, že jeho hra na normálnost, je veskrze úspěšná, jindy však při přímé konfrontaci s fantomy minulosti vytryskne na povrch vší silou. Jeho tělo je ovládáno démony a on sám si ubližuje, aby se od té špíny očistil, aby vyventiloval nahromaděnou zlobu. Jeho umíněnost, tvrdošíjnost hraničící s arogancí či hloupostí jsou tak mistrně popsány, že jsem místy měla problém udržet se a nevykřiknout nahlas: „Mluv. Promluv. Svěř se!“


Nejbezpečnější místo byla třída, a bylo to také jediné místo, kde se cítil naprosto sebejistý: všude jinde se na něj řítila neutuchající lavina zázraků, každý víc matoucí než předchozí, a každý mu připomínal jeho bezednou nevědomost. Přistihl se, že si v duchu vytváří seznamy nových věcí, které slyšel nebo se s nimi setkal. Ale nemohl se na ně nikoho zeptat. Kdyby to udělal, přiznal by tím nesmírnou jinakost, což by vedlo k dalším otázkám a on by zůstal odhalený, a také by to vedlo k rozhovorům, na jaké rozhodně nebyl připraven. Často si připadal ani ne tak jako cizinec – neboť i zahraniční studenti (dokonce i Odval, který pocházel z nějaké vesnice kousek od Ulánbátaru) těm narážkám podle všeho rozuměli -, ale spíš jako někdo z úplně jiné doby.


Čtenář se bojí potopit do té stoky zla a špíny, ale nemůže jinak. Po dešti přece vždy vyjde slunce a Yanagihara má na správné dávkování neuvěřitelný talent. Když už už lapete po dechu napolo tonoucí se v obrovské vlně, vyvrhne vás na břeh a zcela změní tón. Slunce přijme podobu romance. Tak nepravděpodobné, tak zvláštní. Přitom tak fantasticky popsané, až se čtenáři tají dech. Moře změní svou tvář ještě několikrát, než nastane závěr, kterému dle mého a v kontrastu s extrémně podrobným předchozím vyprávěním chybí „náhled do hlavy.“ I tak je to rozsahu knihy navzdory závěr řádně dotažený, zasazený do tak bravurní poslední kapitoly, která kruh nádherně uzavírá, že jsem se až tetelila potěšením, jak to autorka zvládla.


Vytkla bych románu něco? Autorka si libuje ve zveličování, v líčení jde vždy do úplného maxima. Ať již jde o profesní úspěchy, intelekt, sílu přátelství, zlo. Vše je maximální, předimenzované, dobro i zlo. Přátelé si citují Homérovu Odysseu, pendlují mezi New Yorkem a Evropou, jak se jim zamane, až neuvěřitelně stojí jeden při druhém. Balancování na hraně patosu, sentimentu a vynucované lítosti je místy vratké, ale autorka to podle mého názoru vždy ustojí. A tak se z těchto racionálně těžko uvěřitelných hyperbol stávají vlastně dobře fungující nástroje, díky nimž je příběh zajímavější, údernější.  Polapí vás. Zakousne se. Přiměje přemítat. Snad naposledy v dětství u Foglarovek jsem přemýšlela nad tím, zda jsem dobrý člověk. Co nesoudí a pomáhá bez výhrad. A snad poprvé od té doby jsem dostala chuť dávat si opět pozor na to, aby tomu tak bylo.


Nepamatuji si, kdy naposledy jsem o knize psala jen v takových náznacích. Mám pocit, že vše co vyřknu, může být použito k narušení vašeho čtenářského zážitku. Očekávání toho, co přinese další vlna. Protože díky autorčinu vypravěčskému umu budete mít skutečně pocit, že jste vstoupili do života Willema, Jude, Malcolma a DžejBího a po jejich boku v nějakém podivně zrychleném literárním časoprostoru strávili čtyřicet let.



20 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentários


bottom of page