Dívám se za svou čtyřletou dcerkou, jak odchází sama do budovy školky. Kvůli sanitárním opatřením se rodiče mohou přiblížit jen na určitou vzdálenost a v žádném případě nesmějí vstoupit do budovy. V ruce drží rukavice, které jsem jí narychlo dala. Zavolám na ni, ať si je strčí do kapsy, ať je hned první den, co je má, nevytratí. Ona se na mě otočí a jen prohodí, ať se nebojím, že si je položí na lavičku u svého věšáčku. Škola ji vzápětí pohltí a já vidím jen obrys nastavených rukou, na které z velkého dávkovače dopadne dezinfekce.
Tváří v tvář denodenní školkové realitě, o které jsem již ostatně psala zde, se pořád těžko smiřuji s tím, že francouzské děti musejí dospět mnohem dříve než jejich čeští vrstevníci. Zatímco mé matné vzpomínky na školková léta se omezují na nechuť k odpolednímu spánku a hodinách bezcílně proležených na lehátku, být svědkem jak zde rodiče prosí učitele, ať nechají jejich děti po obědě vyspat, protože jsou z celodenní školky příliš vyčerpané, mně přijde snad ještě horší scénář. Kdo kdy slyšel, aby čtyřleté dítě bylo vyčerpané?? Takovým „studeným odchovem“ je však charakterizován celkový přístup společnosti k dětem, studentům a vzdělání. Kdo může, prchá z ultra rigidního státního systému do rigidního systému soukromého.
Zatímco celkem nevěřícně pozoruji učitelku, která vzdychá nad úrovní čtyřletých dětí v dceřinně třídě, celkem rychle mi dochází, že ve francouzském školském systému prostě musíš nasednout na uhánějící vlak a držet se zuby nehty. Hodnotí se totiž vše. Chování přes den ve třídě, chování při obědě v kantýně, hodnocení na konci týdne i semestru i u takových mrňat. Kdo poleví v ostražitosti, je okamžitě potrestán. Třeba propadnutím. V Česku záležitost ryze okrajová a de facto vysmívaná, ve Francii zcela běžná. Podle průzkumu PISA z roku 2012 byla Francie na pátém místě ze 34 zemí OECD v počtu propadlivších žáků, 28% žáků starších patnácti let opakovali ročník alespoň jednou. Rozhodování o opakování ročníku je učiněno na základě celkového průměru všech známek. Známkuje se bodově, na stupnici 0-20, za hranici úspěšného složení předmětu je považováno 12 bodů. Může se tedy stát, že propadnete z jednoho předmětu, avšak díky dobrému výsledku v ostatních předmětech stejně postoupíte do dalšího ročníku. Naopak průměrní studenti se v tomto systému musí mít pořád na pozoru. Velmi častou příčinou propadnutí je také odlišná úroveň sekcí na gymnáziu. Ve 14 letech se gymnazisté dělí do různých sekcí (zákonem daných je jich jedenáct, ale málokteré gymnázium nabízí všechny sekce). Obzvlášť na prestižních soukromých školách se pak často ukáže, že rodiče mají trochu zkreslené představy o schopnostech svých potomků.
Navzdory fenoménu propadnutí však francouzské školství rovněž charakterizuje poměrně nízký věk absolventů. Povinná školní docházka je od tří do šestnácti let (bez ohledu na to, jaký stupeň školy jste v tomto věku zvládli odchodit). Odklady neexistují, do ročníku vždy nastupují všechny děti narozené v příslušném roce, takže i ti, co budou mít tři roky až na podzim. Školský systém je tvořen školou mateřskou (tři roky), základní (pět let), tzv. collège, ekvivalent našeho druhého stupně (čtyři roky) a středoškolským vzděláním (tři roky). Maturanti na gymnáziu, co neopakovali ročník, odchází na univerzitu v sedmnácti letech. A být vysokoškolákem ve Francii znamená stát se opravdu dospělým a za sebe zodpovědným jedincem. Veřejné vysoké školy jsou sice bezplatné, ale životní náklady jsou i s rodičovskou podporou (která zdaleka není samozřejmostí) natolik vysoké, že většinu studentů by ani nenapadlo studium prodlužovat. Zabírá totiž tolik času, že na nějaké významné vedlejší přivýdělky, natož pak regulérní zaměstnání, můžete zapomenout. A tak zatímco jsem do Paříže přišla z českého studentského ráje sponzorovaného rodiči i státem, hrdá na to, že navzdory studijnímu pobytu v zahraničí se mi podaří dokončit školu bez ztráty semestru, mým francouzským spolužákům bylo o dva, tři roky méně a já se nemohla ubránit dojmu, že pokud jde o zralost, dělí nás nebetyčná propast. Zatímco já trávila studentské prázdniny cestováním a letními brigádami, oni se nejčastěji uvázali ke stážím ve firmách, které jasně zapadaly do jejich kariérního směřování. Když jsem pak byla svědkem, jak si většina z nich pořizovala auta a vlastní bydlení v době, kdy mí čeští kamarádi šili diplomku horkou jehlou, aby se vyhli případnému placení za prodlužování studia, říkala jsem si, že něco je špatně. Avšak na Francouze tenhle tlak brzkého zapojení do aktivního života vzápětí docela rychle dopadne a už mezi třicátníky se velmi často diskutuje o důchodu a otázka „do kdy budeš pracovat“ tady bez přehánění patří do repertoáru small talk témat! Rovněž sledovat tisíce studentů, co teď stojí na jídlo v potravinových bankách, není zrovna veselý pohled. Dostala jsem se zkrátka do střetu dvou zcela odlišných přístupů, je na mně, aby se mi z nich podařilo vykřesat účinný kompromis.
Comments