Němci aneb první zastavení v pohraničí

Jsou témata, která mě fascinují, přitahují a na knihy o nich pojednávající se vrhám s lačností hladového psa. Jedním z takových témat jsou Sudety. České pohraničí - místo prolínání kultur i jazyků, dějiště pokoření české národní myšlenky, svědek pustoty a prázdnoty kdysi živých a vzkvétajících obcí. Zatím mám tuto oblast stále v hledáčku míst, která chci bezpodmínečně navštívit. Než se tak stane, utíkám do nich alespoň v mých myšlenkách díky knihám, které o Sudetech pojednávají přímo či nepřímo. Jednou z těch pozoruhodných byl román Jakuby Katalpy Němci.


"Otázkou je, zda na pohřeb pozveme také příbuzné z Německa." Těmito slovy Katalpin román začíná. Příbuznými z Německa se myslí biologická babička z otcovy strany, Klára Rissmannová, která svého syna opustila záhy po narození a uprchla z poválečného Československa zpět do Německa. Ohled na proklínanou a hanobenou, nikdy nepoznanou příbuznou však bere pouze (překvapivě vzhledem ke všem jiným detailům nepojmenovaná) hlavní hrdinka. Nález kšandiček pro nápravu kyčelních vad v otcově pozůstalosti je právě tím rozhodujícím impulsem, který ji přiměje pátrat v rodinné minulosti a dozvědět se více o ženě, kterou její syn zredukoval na "tu svini".


Setkává se s otcovými nevlastními sestrami a díky nim se před ní otevírá kronika jedné zámožné německé rodiny na pozadí všech útrap dvacátého století. Podle očekávání zjišťuje, že nic není tak černobílé, jak se zdá a že tu absolutní pravdu lze po letech nalézt jen stěží, zvlášť když pamětníci již nežijí, případně jako Klára Rissmannová o svou paměť přišli.


"Občas jsme snily o tom, že babička jednoho dne procitne, zdravá a s dokonalou pamětí, a bude nám vyprávět o všem, co jsme chtěly vědět. Vůbec nás nenapadlo, že by si svá tajemství chtěla chránit, že by se kolem nich mohla stočit, obejmout je rukama a nepustit nás dál, že by neměla chuť se dělit. Stopa hořkosti na patře, pocit, že k průniku do její minulosti nás opravňuje to, že patří do naší rodiny."


Autorčin styl psaní je bez přehánění vytříbený. Bohatost jazyka, lyričnost místopisných pasáží, hra s jazykem v názvech kapitol a podkapitol nadchne i náročnějšího čtenáře. Rovněž neotřelý byl způsob zpracování česko-německé otázky. Nespoléhá na silná melodramata. Její hrdinové vše, co se děje kolem nich, pozorují stoicky, mlčky, bez názoru. Je to až zvláštní, obzvlášť v momentech tak silných, jako je příchod nových osídlenců a chvilková nevyhnutelná kohabitace s původními Němci.


"Navíc, kromě domu samotného, zahrady a polí, které Martin Levička obešel mžouraje do staré katastrální mapy, tu byla pracovní síla, dva němečtí obyvatelé, muž a žena, oba zamlklí a s mrzutým výrazem v očích (.). Bylo vidět, že žádný z Němců není zvyklý na těžkou práci, po prvním týdnu si muž spálil šíji a do krvava rozedřel ruce a žena si pochroumala záda. Byli to učitelé."


Ne vše musí být nutně vyřčeno a tato kniha je toho důkazem. Ale tím sérii románů ze Sudet teprve začínám.




36 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše