České ženy jsou naštvané. K takovému urychlenému soudu svádí název knihy právničky Šárky Homfray. Knihu jsem nečetla, vybrané pasáže z víceméně souhlasné, místy až obdivné úvaho-kritiky Jany Ustohalové vyšlé v Deníku N byly často neobjektivní, diskutabilní, samozřejmě vytržené z kontextu. A byť na základě mého relativně úzkého vzorku přítelkyň a známých nemohu objektivně takovou tezi jednoznačně potvrdit, zcela odpovídá tomu, jak mateřskou roli v české kotlině vnímám pohledem naučeným dívat se jinak já.
Když jsem během studií na vysoké škole získávala první pracovní zkušenosti v nadnárodním korporátu a představa mateřství se jevila jako něco nevyhnutelného, ale naprosto vzdáleného, asi jako stáří obecně, nabyla jsem dojmu, že profesní život se dělí na vzrušující plavání ve vlnách oceánu, které se po dětech zredukuje na plácání se na břehu bahňáku. Děti se staly skutečným outěžkem, který mohl za vše – časté absence, pozdní příchody, brzké odchody, méně náročné úkoly. Jakoby i fyzicky měly ženy matky nějaké stigma. A popkultura si na těchto mnohdy stereotypech, jindy trýznivé realitě s chutí smlsává. Vyobrazování českých matek jako neupravených, neatraktivních, chudých, na manželovi závislých ženských, jejichž mozek přestane být schopen zpracovávat jakákoliv jiná témata než ta mateřská, do nichž se však v baby friendly kavárničkách noří s takovou důkladností, div se jim z hlavy nevykouří diplom z daného oboru, je časté a populární. Tato percepce ženy matky přitom nemůže těšit ani ženy, ani jejich muže. A pokud se v některých případech blíží české pravdě, je třeba se ptát, zda je takové uspořádání opravdu žádoucí. A pro koho. Omílanou českou mantrou dítěte u mě neuspějete.
Když jsem přijela do Lucemburska a mohla nahlédnou na realitu mateřství diametrálně jiným úhlem pohledu, zavalila mě nečekaná úleva. Jako bych zjistila, že to jde. Mít děti, kariéru, zůstat ženou. Když byla na cestě první dcera a já začala přátele a rodinu informovat o tom, jak to tady funguje*, snesla se na mě vlna žalozpěvů. Ty nejradikálnější vyzývaly k tomu, ať se vrátím do Česka, že toto přece nemůžu dovolit, nebo proč alespoň nedám výpověď. Jediné, co mě uklidňovalo, byla skutečnost, že jedinou českou maminku pracující v Lucembursku jsem neslyšela po českém systému tesknit.
A já už zcela chápu proč. Jako maminka dvou dětí a třetího na cestě mohu s klidným svědomím říci, že tím naprosto klíčovým argumentem pro číslo tři byl zdejší systém mateřské a rodičovské dovolené. I ty ženy, co zůstanou doma tu nejdelší možnou dobu, jakoby si jen na chvíli odskočily. Nikdo na ně nezapomene, ony zpět naskočí a frčí dál. A zatímco v Česku se většinově žije neustálým odsouváním, odkládáním, zkracováním docházky školkové a poté i té školní, já v životě nepoznala větší euforii, než první den v procesu po mateřské. Dítě v jeslích a já v práci. V pěkném oblečení, které mi nikdo neposlintá, vstříc lidem, kteří mi budou naslouchat, přestože jsem ještě ráno a celý rok zpět čistila špinavý zadek. Ta euforie je sdílená, nikdo se neptá, zda odloučení není těžké, automaticky se předpokládá, že je vlastně za odměnu. Dělá to ze mě krkavčí matku? Ne. Ten čas, co mi zbyde na dítě, je vyplněný pozorností a chutí poháněných motorem odloučení. Je oproštěn od otázek, jak a s kým trávit nekonečný společný čas. Je to čas nabitý kouzelným objevováním toho, co se dítě naučilo stimulované širším kolektivem. Ten má totiž na rozvoj dítěte neuvěřitelný vliv a to, že francouzské děti v jeslích začnou chodit na nočník, jíst celou stravu a mluvit v úplně obdobnou dobu jako čeští vrstevníci jen ukazuje, že bezvýhradná role matky, pokud to není všestranný napříčoborový génius, je zcela přeceňovaná. Se starší dcerou jsem od jejich 9 měsíců do tří let trávila v pracovní dny tři hodiny čistého času denně, z toho hodinu a půl po cestě v autem a zbytek ranní a večerní shon. Byla to jediná doba, kdy byla vystavena češtině, a přesto mluví krásně plynně česky.
Samozřejmě luxus toho být paní svého času a i při dětech mít čas na sebe (Bůh žehnej polední pauzy) má svou cenu. Cenu, kterou si mnohé české ženy odmítají připouštět. Nemohu čekat, že se svět začne točit kolem mě, protože mám děti. Jsou holt porady, které začínají brzo, jsou holt porady, které se protáhnou. Jsou dny, kdy do práce musíte, i když dítě stoná. Očekává se od vás, že si to zařídíte. Chtěla jste pracovat, tak není prostor na ale. Samozřejmě, systém jde tomuto fungování na ruku. Jesle i družiny jsou otevřené do večera, děti do nich chodí nachrblané, ne-li nemocné, lékaři je doma téměř nenechávají, paragrafy nefungují, za to existují státní hlídací služby pro nemocné děti, v dobách viróz samozřejmě zcela přetížené. Ale v obou firmách, ve kterých jsem v Lucembursku pracovala, jsem měla pocit férového jednání mezi dospělými. Občas můžu mít problém, ale postarám se, abych ho nikdy neměla tehdy, když opravdu nemůžu. Děti nejsou výmluvou, která zazní vždy jako nějaká obehraná deska.
Staví tento systém dítě na druhou kolej? Částečně ano. Je to tak špatně? Nemyslím si. Naopak si myslím, že současně nastavený český systém je past. Pro ženy, které se z ní dostávají jen těžko ven a ve finále často raději zvolí pohodlí. Je však i pastí pro muže, potažmo celý partnerský vztah. O ženské na mateřské žádný chlap nesní, ale není nad zázemí, že. Bylo pro mě naprostým šokem, že „mou situací“ byli nejvíce šokováni mí mužští kamarádi. I od těch na velmi vysokých pozicích jsem si vyslechla archaické blbosti typu „Otřesný kapitalismus - ještě že nejsi matka mých dětí - tady je systém ještě v pořádku“. Tyto až výpady mě utvrdily v jednom. Naše rodina má tak tradiční fungování, že by všechny feministky klepla pepka. Ale kdybych mému muži oznámila, že chci zůstat doma s dítětem tu nejkratší možnou dobu, ani v nejmenším by mi nebránil. A proto jsem mnohdy unavená, vyčerpaná, uhoněná, ale vůbec ne naštvaná.
*Mateřská dovolená dvacet týdnů, automaticky rozdělená na šest týdnů před porodem a zbytek po. Se souhlasem lékaře se dá zkrátit doba před porodem a prodloužit tak doba po porodu. Žena obdrží plat v plné výši. Rodičovská dovolená po dobu čtyř nebo šesti měsíců, příspěvek se odvíjí od výše platu, je však zastropován, takže čím vyšší plat, tím větší ztráta, u normálních platů se většinou jedná o zhruba polovinu. Obecně tuto možnost využívá spíše menšina žen (Lucembursko však nabízí ještě další varianty rodičovské, třeba poloviční úvazek po dobu jednoho roku, či tzv. 4/5 úvazek, tedy jeden den volna v týdnu. Ty se obecně těší větší popularitě).

Commentaires