top of page

Na vlnách snů

Seděl proti mně. Usmíval se. Ze zdvořilosti. Probírali jsme možnosti jeho dalšího uplatnění. „Chceš tady vůbec zůstat? Nechceš jít zkusit pracovat jinam?“ Chytl se za pracovní legitimaci zavěšenou na modré šňůře s bílým logem kolem krku. „Ale já jsem hrdý, že pracuju právě zde. Rád nosím můj badge.“ Poslouchala jsem dál, ale v duchu mě tato věta nemilosrdně a bez osmělování vhodila do víru vzpomínek.


Vybavila jsem si tu sotva pětadvacetiletou holku, co si na hrudník poprvé připíchla svou první jmenovku se zlatými hvězdami na modrém pozadí. To přicvaknutí jakoby zhmotnilo všechny mé dosavadní profesní sny. A teď? Žmoulám můj služební průkaz v kapse jako ten nejusmrkanější kapesník a podle toho taky vypadá. Co se to se mnou stalo?


S tou malou holkou, která se jako jedno z prvních německých slov naučila to úděsně krkolomné Doltmescherin*, to aby mohla odpovídat na otázku, čím chce být. „To chceš jen papouškovat cizí názory a bojovat o každou korunu?“, říkali jí ti, kterým věřila a kteří s tím měli bohaté zkušenosti.


S tou slečnou, která snila o tom, že vystuduje nějakou slavnou univerzitu a než k tomu dojde, netoužila ani po značkových teniskách, ani po značkové kabelce, ale po mikině s logem nějaké slovutné školy? Zalekla se. Dálek, financí, nedostatku talentu.


S tou vysokoškolačkou, která si myslela, že spasí svět? Prý ochrana lidských práv končí tam, kde začíná byznys, a ona si k tomu upřímně dodala, že její schopnost přežití se omezuje na rozvinutý svět.


Proč jsem přestala snít? Je to cena, kterou se platí za dospělácký rozum? Ten rozum, který nás úlisným hlasem zrazuje od snění, neboť velmi rychle dokáže vyhodnotit míru jejich splnitelnosti? Ten, který nás v obranném pudu před sněním brzdí, neb sny mají tu strašnou moc udusit radost z dílčích úspěchů? Omámit nás, fouknout nám před oči neprostupnou mlhu, skrze níž nevidíme, že nesplněný sen automaticky neznamená neštěstí, ale zkrátka jen jiné štěstí? Ten, který nás brzdí svést se ve snové náladě na vlně naivní euforie ?


Před lety v Paříži jsem během své služby na recepci Českého centra nalezla zapomenutou šálu, která patřila Jacquesu Rupnikovi, francouzskému politologovi českého původu. Z celé půlroční stáže pro mě krátká výměna, kterou jsme spolu při vracení šály prohodili, byla tím největším zážitkem. Dětinské? Nejspíš. Zbytečné? Nikoliv. Ponořila jsem se do studia s o to větší vervou. U mých snů vždy platilo, že právě cesta je cíl. A pak jsem dospěla. A začala se bránit. Téměř nevědomky. A jen občas jsem zdálky slyšela slabý hlásek mladší Lucie, který říkal, že ta cesta snad bude ještě dlouhá a pokud má být naplněná a uspokojivá, bez mého dávného spontánního a dychtivého já to nepůjde.


A jakoby mě osud zkoušel, vyvezl mě tento týden výtah v práci zcela nečekaně do patra, kde zrovna nastupovala Christine Lagarde. Během vteřinového očního kontaktu se jí podařilo rozdmýchat ten zkomírající plamen mladického zápalu. A jen co odjela, vytáhla jsem sežmoulaný badge, narovnala jej a přetáhla kolem krku. O práci pro Evropskou unii jsem snila od té doby, co jsem k mé rozčarovanosti sledovala náborové inzeráty, jež před naším vstupem vycházely v celostátních novinách. Do maturity mi chyběly ještě dva roky.


A teď jsem zde. Realita je často méně půvabná než sen samotný. Ale právě o tom asi to dospělácké snění je. Vzepřít se těm démonkům vracejícím se z minulosti. Já tak činím příliš chabě a vyčítám si to. Uplynulo už tolik let, abych se s nimi smířila a pohřbila je. Najednou však v sobě cítím nenadále se probouzející se sílu umocněnou hrdostí. Snít budu dál, ale spát nikoliv !



36 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page