Nesnesitelná tíha vlastních rozhodnutí

Aktualizováno: 17. 4. 2021

Nedávno se mě má blízká kamarádka a čtenářka těchto řádků zeptala, zda být znovu po vysoké a mít všechny mé nynější zkušenosti, rozhodla bych se ohledně svého působiště a života jinak. A já jí celkem bez váhání odpověděla, že nejspíš ano. Až když jsem začala přemýšlet nad argumentačně trochu podloženější odpovědí, došlo mi, že tomu vlastně možná vůbec tak není. To jen můj celoživotní boj s vlastní nerozhodností ze mě automaticky dělá věčného rouhače, který každé vypocené rozhodnutí nadále zpochybňuje – jako by mu nedalo už dost práce vůbec je přijmout.


Když jsem na prahu dospělosti, tedy v době, kdy se začínáte potýkat s rozhodnutími, která mají zásadní vliv na celý váš další život, přečetla Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, měla jsem pocit, že jsem našla svou mantru.


Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy.


Nikdy jsem takto žít nedokázala. Nikdy jsem se nedokázala zbavit tíhy představ imaginárního kdybysvěta a rozhodnost a schopnost dívat se vpřed a neobracet se se pro mě stala nedosažitelnou vlastností králů. Nemožností prožít alternativu si ji idealizuji natolik, že pocit nasednutí do špatného vlaku je někdy nesnesitelně intenzivní. A ještě umocněný mým věčným bojem se sebou samou, která se nedokáže spokojit s tím, co má, ale chce pořád výš a dál a víc a lépe.


Je přitom s podivem, že zcela zásadní rozhodnutí jako usazení v Lucembursku, následné dvojnásobné odstěhování se přes hranice či sňatek s Francouzem jsem přijímala bez rozmyslu, osmělování, skokem do ledové vody. Jako by na mě občas dopadla únava z věčného váhání a sepisování pro a proti seznamů, jako bych někdy potřebovala utéci před tíhou rozhodování a strhnout náplast. Paradoxně v těch situacích, které by si trošku hlubší reflexe zasloužily. Přitom právě schopnost relativizovat, odlišit důležité od nedůležitého je klíčem k rozhodnosti. Jenže v době, kdy se dopad našich rozhodnutí teprve rýsuje na dalekém horizontu, chce jen málokdo narušovat radosti všedního dne úvahami nad něčím tak vážným. Nebo si vůbec přiznat, že to je vážné.


Když jsme si se smíchem v posluchárně říkali, co odpovědět na častý dotaz u přijímacího pohovoru “ kde se vidíte za pět let?”, nikdo nahlas neřekl, že to je zcela klíčová otázka. Ne tak možná pro zaměstnavatele, ale především pro nás. Abychom věděli, o co vlastně usilujeme, jak se rozhodovat, čím naše rozhodnutí podmínit. A tak jsem jako většina mých kamarádů odpověd zametla do autu, doufaje, že můj smích bude přesvědčivější než má odpověď. Pravdivou nebo spíš konkrétní jsem totiž neměla. Kdo si chce v pětadvaceti letech lámat hlavu nad údajně dalekou budoucností ? Kdo si udělá čas, aby opravdu přemýšlel, co od života chce a jak toho dosáhnout, aniž by bez rozmyslu skočil z akademického světa do světa profesního ? Většina to nebude.


V březnu se mi v práci do rukou dostává mnohem více životopisů než obvykle. Končí zimní stážistický turnus evropských institucí a mnozí stážisté se snaží v Lucembursku zůstat. Mladí absolventi dobrých univerzit podávají ďáblovi ruku, když se přihlásí do četných pracovních agentur, které je pak nabízí na kvalifikačně řádově nižší krátkodobé pozice. Vesměs jsou to studenti humanitních oborů, co by si doma prací odpovídající jejich studiu vydělali výrazně méně peněz nebo jen podlehli kouzlu evropských institucí a stážistického života v menším městě a snaží se tam uchytit za každou cenu.


Kdybych měla dnes se svými zkušenostmi udělat něco jinak, snažila bych se jim říct, zda si to dobře rozmysleli. Zda si uvědomují, že si dobrovolně posouvají svou startovací čáru daleko daleko před svůj vysokoškolský diplom a budou toho muset hodně skousnout a dokázat, pokud se budou chtít dostat na nějakou trvalejší a zajímavější pozici. Těžký boj o lucemburský sen. S nefér podmínkami v podobě sociálních jistot a mezd, které se jinde jen tak nevidí. Ale třeba jsou připravenější, než jsem byla já. Já až po letech sáhla po knihách o vlastním rozvoji. O tom, jak nejlépe využít svůj potenciál a jak se připravit na to, až vás univerzita vyvrhne do života načisto. A mrzelo mě, že jsem je nečetla v době, kdy každý vykládá své vlastní karty na stůl a rozhoduje, jak chce hrát. Možná bych se nerozhodla jinak, ale uvědomila bych si, silněji než kdy dřív, že jsem to já, kdo jen a právě v této chvíli má nad touto hrou téměř absolutní kontrolu. Později už většinou musíme hrát s kartami, které dostaneme.



115 zobrazení1 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše