Podoba současné (dá se vůbec zkušenost maturujícího v roce 2006 považovat za současnou ??) výuky českého jazyka a literatury má zajisté své limity. Byť nesouzním s mnohými revolučními hlasy, jak by novodobé vzdělávání – nejen literatury – mělo vypadat, jisté je, že si jen těžko představuji, co v jedinci s minimální čtenářskou zkušeností zanechá většina učiva scvrknutého do několika nicneříkajících hesel. Vždyť i mně, vášnivé čtenářce, spousta z nich utkvěla v paměti, aniž bych pořádně pochopila jejich význam. S postupujícím věkem, zkušenostmi a narůstajícím množstvím přečtených knih se vracím ke klasice a k alespoň pro mě bezobsažným výrazům najednou přidávám konkrétní čtenářskou zkušenost, která dá těm dvěma třem slůvkům zcela jiný rozměr.
Jednou z takových charakteristik, která i po několikerém poválení na jazyku zněla pořád stejně neuchopitelně, byl psychologický román. Zdálo se mi, že nic nemůže být nudnější. Co jiného si představit pod psychologickým románem než příběh, ve kterém jsou na úkor děje popisovány myšlenkové pochody hlavního hrdiny. Ani ve snu by mě nenapadlo v posledním ročníku na gymnáziu, kdy se český psychologický román probíral, sáhnout po nějaké z probíraných knih. Až teď, kdy začínám dohánět resty mladické hlouposti, se mi v knihovně nashromáždila díla Havlíčka, Hostovského a Glazarové a náhodná, neviditelnými nitkami vedená volba padla na Neviditelného od Jaroslava Havlíčka.
Chladnou vypočítavostí se Petr Švajcar přižení do rodiny majitele továrny na mýdla Hajna. Sňatkem s naivní slečinkou Soňou se dostane do rodiny, kde je trnem oku staré tetě, kde on sám se snaží odolat pokušení před životem kypřící hospodyní Katy a kde bratr Cyril dělá, že je neviditelný. Všichni žijí společně v krásné rodinné vile, Sonino hloupoučké chování postupně přerůstá v choromyslné bláznění a působivý dům se tak jako jediný stává tichým svědkem zešílení a šílenství čtyř příslušníků Hajnova rodu.
Ne nadarmo se zjevil Neviditelný na prahu, když jsem poprvé vstupoval do Hajnova domu. Proč právě on ? Osud ukázal svou planetu. Avšak tehdejší Švajcar, který běžel nevida, neslyše za svou ctižádostí, neporozuměl této šifrované výstraze. Za starých časů v místech, kde začínal lom, se vyhazovalo dynamitem kamení, stavěli dělníci do cesty prapor s umrlčí hlavou. Pozor – třepetal se chmurný prapor po větru – pozor, zde říše smrti. Nevstupuj, je-li ti život milý ! Takový prapor smrti v mé cestě, to byl Neviditelný. Když jsem ho spatřil, měl jsem se obrátit a hnáti se úprkem od Hajnova domu. Pryč odtud! Pryč z cesty, poznamenané osudem!
Všechno zlo, které způsobil ten nevinný viník, pěkně a soustavně se mi začalo objevovati při jídle, při práci, při usínání. Ne snad že by již bylo zapomenuto. Nikdy, nikdy nemohlo být zapomenuto! Nyní však strašidla vylezla z hrobů. Několik posledních let mi leželo před očima.
Závěrečná, protože připomíná peklo a očistec Švajcara, nejdříve zcela poraženého a následně opětovně se zvedajícího k boji.
Nechť se nehorší, kdo nechápe. Ať jen mlčí, kdo by nade mnou rád vyřkl soud! Osud jiných šel jinými cestami, já měl svou. Tam, kam jsem se dostal, nedostal jsem se vlastní vinou !
Ta kniha mě pohltila a nadchla. Avšak abych si plně uvědomila význam a přesah výrazu psychologický román, musela jsem nejprve zhlédnout filmové zpracování tohoto románu od Jiřího Bělky s Rudolfem Hrušinským v roli postiženého bratra a Luďkem Munzarem v roli cynického Petra Švajcara. Ten film byl skvělý. A přesto až při jeho sledování mi došlo, jak významné místo v celé knize psychologický prvek zaujímá, jak vůbec není nudný, ale naopak jak účinně pomáhá gradaci napětí a jak nemožné je převést ho na filmové plátno, čímž pádem je filmový příběh ochuzen o zásadní rys celého románu.
Tatínkovi přišlo, že na knize již ulpělo zrnko času. Mně naopak přišlo při čtení fascinující, že je to příběh zcela dobově neutrální. Netušíme, v jaké době se odehrává, nenajde se tu žádná narážka na soudobou politickou a hospodářskou situaci. A přesto ve čtenáři rezonuje silně nyní, stejně jako před více jak osmdesáti lety, když vyšel poprvé.
Comentarios