top of page

O prvním kole francouzských prezidentských voleb

*Ve Francii je prezidentský demokratický systém. Prezident tudíž disponuje výrazně většmi pravomocemi než u nás, ty však musí stvrdit červnové legislativní volby. Pokud by v nich nevyhrála strana nově zvoleného prezidenta, ocitne se země na pět let v legislativně ochromeném stavu, tzv. kohabitaci.


Francouzské prezidentské volby se dostavily ve vší tichosti, zcela upozaděné ukrajinskou válkou a poměrně slabou medializací. K té přispívá jak zákaz předvolebních plakátů (více o francouzských volebních zvláštnostech si připomeňte v článku o komunálních volbách), tak vnímání volby jako ryze soukromé záležitosti. Profily na sociálních sítích dozdobené logy kandidátů, které budete volit, tady příliš nenajdete. A tak až pár dnů před nedělní volbou obdrželi občané do schránek volební letáky, pro mě zcela absurdně nazývané professions de foi (vyznání víry), jakoby se jednalo o nějaké kazatelské knížky, a vedle volebních místností byly vztyčeny stojany s plakáty všech dvanácti kandidátů, z nichž jedním úřadující prezident Emmanuel Macron.


Když před pěti lety poměrně nečekaně zvítězil, připravil mi jednu z nejdojemnějších scén v současných politických dějinách. Za zvuků evropské, nikoliv francouzské hymny kráčel na pódium stojící vedle osvětlené skleněné pyramidy na nádvoří Louvru. Dnes to s pětiročně nabobtnalým cynismem vnímám jako typické velikášské divadlo, ve kterém si libuje, tenkrát jsem málem zatlačovala slzu a dmula se pýchou na mou adoptivní zemi, jak progresivního, světa znalého prezidenta si zvolila.


Jeho pětiletka byla samozřejmě narušena vnějšími okolnostmi. Když mělo dojít na největší lámání chleba, důchodovou reformu zvyšující věkovou hranici ze současných 62 na 65 let, a Francie byla po několik týdnů zcela ochromena protestním hnutím Žlutých vest, rozpoutala se celosvětová epidemie, která na dva roky jakékoliv reformy zcela přerušila. A když už to vypadalo, že se začne konečně volněji dýchat, Putin napadl Ukrajinu. A tak jsem k hodnocení jeho funkčního období poměrně shovívavá. Palčivé problémy veřejného zdravotníctví i školství přetrvávají, ale i v době největších společenských protestů se nikdy neuchýlil k projevům, výrokům a vulgaritám, které by společnost dělily na „my a oni“. Během covidové krize střídal proslovy povzbudivé s proslovy nepřikrášlenými a přímými. Zavedení quasi povinného očkování proti covidu jen pár měsíců před volbami pro mě bez přehánění představuje rozhodnutí politika, který uvažuje nad rámec svého volebního období.


Zdaleka není dokonalý. I on žije chimérou francouzského velmocenského postavení, rád o něm ujišťuje občany i sebe a i on často přesedlá od konkrétních návrhů k teatrálním vzletným frázím. Ostatně to ukazuje současné řízení ukrajinské krize a naprosto liché mírotvorné naděje, které do něj Francouzi vkládají. A bohužel se mi zdá, že tyto naděje více živí touha po potvrzení francouzské vůdčí role v zahraničí politice než po skutečném osvobození Ukrajinců. Často je mu vyčítáno, že je prezidentem elit a bohatých. Je s podivem, že všem francouzským pravicovým prezidentům, kterých bylo za Páté republiky většina, se vždy podařilo získat na svou stranu část elektorátu ve Francii nazývaného lidovým, přirozeně tíhnoucího k levici. Ale Macronovi se toto nedaří. Vytvořením hnutí Republika v pochodu (La République En Marche; LREM) roztříštil dvě tradiční nejsilnější politické strany – socialisty a republikány, ale není schopen sesbírat to, co z nich odpadlo. Ostatně počet antisystémových, anarchistických a komunistických protikandidátů to jen potvrzuje. I přesto sama za sebe říkám, že lepšího kandidáta nebylo. Proto mě výsledky prvního kola docela překvapily.


Pouze čtyři kandidáti z dvanácti získali více jak 5% z celkového počtu hlasů. To je hranice, při jejímž překročení stát částečně financuje prostředky vynaložené na volební kampaň v poměru k počtu získaných hlasů. Sledovat kandidátku Republikánů Valérie Pécresse jak svým typickým odtažitým přísným chraplavým hlasem v podstatě požaduje příspěvek od voličů Republikánské strany na splacení svých osobních dluhů nabírá rozměry naprosté politické parodie. Obrovského triumfu se dočkal předák radikální levicové strany Nepodrobená Francie (La France Insoumise), Jean-Luc Mélenchon. Byť se nekvalifikoval do druhého kola, získal jen o 1.1% hlasu méně než Marine Le Pen a upřímně si myslím, že vyzyvatel z řad extrémní levice by byl pro Macrona těžším oříškem než stará obehraná extrémně pravicová Marine. Mélenchonovi se podařilo zvítězit v mnoha velkých městech, kde by to málokdo čekal – zeleném Štrasburku, le Havru spravovaném bývalým premiérem Macronovy vlády, Édouardem Philippem, Toulouse, Montpellier, Lille, Rennes...výčet by mohl pokračovat. Takový úspěch samozřejmě výrazně snižuje legitimitu budoucího prezidenta.


Pokud jde o extrémní pravicové hnutí Marine Le Pen, někdejší Národní frontu (Front National), dnes Národní shromáždění (Rassemblement National; RN), jak říkám, je to již stará obehraná deska. Když se poprvé Le Pen, její otec, kvalifikoval do druhého kola prezidentských voleb, vyvolalo to ve Francii neskutečný šok doprovázený mohutnými demonstracemi. Jedinými, kterých se kdy účastnil i můj muž. Chiracovo vítězství v druhém kole ostatně bylo drtivé. Po Sarkozyho mezipauze se Le Pen mladší dostala již po druhé do druhého kola s poměrně těsnou ztrátou na vedoucího Emmanuela Macrona, a přestože je pro mnohou Francouzů ještě stále naprosto nepřijatelné volit radikální pravici, nad jejím úspěchem se nikdo již moc nepozastaví. Nezbrzdil ji nijak výrazně ani nový kandidát, novinář a spisovatel Éric Zemmour, který byť syn alžírských emigrantů, převzal většinu antiimigračních tezí Národního shromáždění. Byť ho od prvních třech kandidátů dělila velká propast, je tím posledním kandidátem, který překonal 5% hranici. A to je u někoho, kdo se do politiky vrhl pár měsícú před volbami, jistě překvapivé.


Druhé kolo nás čeká za dva týdny. Překvapivě takové důležité volby probíhají v období populárních dvoutýdenních velikonočních prázdnin, ale ve Francii se může volit na základě plné moci. A tak těžko říct, co má na údajně nízkou volební účast větší vliv. Zda dovolené či nedostatek dobrých kandidátů. Mimochodem ve Francii se neudává volební účast, ale neúčast. Ta dosáhla 26%. Těžko říct, zda se nevoliči a voliči jiných kandidátů mobilizují v druhém kole. Pro mnohé z nich jsou oba kandidáti naprosto nepřijatelní. A přestože si troufám vsadit na Macronovo vítězství, jeho chabá převaha v prvním kole nedává mnoho nadějí do červnových legislativních voleb. Pokud nebude vládnout s k sobě nakloněnou vládou, bude to dalších pět neplodných let.





25 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page