top of page

Obraz Doriana Graye* aneb první zastavení s klasikou

"Závidím ti", řekl mi můj kamarád, když přišla řeč na to, že jsem doposud nepřečetla jediný román Oscara Wildea Obraz Doriana Graye. Má očekávání rázem vzrostla do nerozumných výšin, avšak pád se nekonal. Naopak, jako bych se účastnila tance vskutku nebeského, kdy rytmus udává (opět - je až s podivem, jak nezáměrně se mi tento motiv v příspěvcích o knihách pořád vrací) silná touha po nesmrtelnosti a věčném mládí. Ta posedne krásného, mladého, nevinného aristokrata Doriana Graye při pohledu na jeho zdařilý portrét.


Vyřkl šílené přání, aby on sám zůstal mladý a portrét zestárl – aby jeho lidská krása zůstala nedotčena, zatímco tvář na plátně by nesla břemeno jeho vášní a hříchů; aby malovaný obraz sežehly vrásky utrpení a přemýšlení, zatímco on si podrží jemný pel a krásu tehdy zatím spíše tušeného jinošství.


Dorian Gray, jistý si svou fyzickou bezúhonností, se tak vrhá do bouřlivého hříšného života zaopatřeného člověka, který může svůj volný čas dělit mezi přepychové večírky a pitky v nejnuznějších podnicích.


Ošklivost, kterou kdysi nesnášel, jelikož věci zpřítomňovala, se mu právě z toho důvodu nyní stala tak drahou. Ošklivost ztělesňovala jedinou skutečnost. Ochraptělé halekání, odporné brlohy, hrubé násilí neuspořádaného života i vtělená zlovolnost padouchů a vyvrhelů byly ve své zdejší hmatatelnosti živější než veškeré půvabné tvary umění, snové stíny Písně. Právě ty teď potřeboval, aby zapomněl. Za tři dny se osvobodí.


Dorian Gray by ale možná nepronesl tak smělou kletbu a možná by se nevrhal bezhlavě každému pokušení v ústrety nebýt společníka, lorda Henryho Wottona, se kterým jej na začátku příběhu seznámí jejich společný přítel, malíř, autor Dorianova portrétu. Cynické a sarkastické epigramy a úvahy lorda Henryho namířené proti soudobé morálce anglické společnosti provázejí čtenáře celou knihou a tvoří vedlejší, neméně zajímavý, filozofický ráz knihy.


Věřím, že pokud by člověk využil svůj život naplno a dokonale, dotvořil každý pocit, vyjádřil každičkou myšlenku a uskutečnil každý svůj sen – věřím tedy, že svět by získal osvěžující popud k radosti, že bychom pustili z hlavy veškeré strasti středověku a vrátili se k helénskému ideálu – možná i k něčemu ještě lepšímu a bohatšímu, než byl helénský ideál. Ale i ten nejchrabřejší z nás se bojí sám sebe. Zmrzačení divocha tragicky přežívá v sebepopírání, které ničí naše životy. Stíhá nás trest za to, co jsme odmítli. Každý popud, který se v sobě snažíme potlačit, zůstane trčet v mysli a pozvolna nás otravuje. Tělo jednou zhřeší, a tím s hříchem skoncuje, protože čin je výrazem očištění. Nezbude pak nic než vzpomínka na rozkoš, případně přepych lítosti. Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je mu podlehnout. Jestliže mu odoláváme, naše duše onemocní touhou po věcech, které sama sobě zakázala, lační po tom, co její obludné zákony učinily odsouzeníhodným a nezákonným.


Závěr je strhující, překvapivý, téměř detektivní. Jistě tolik nepřekvapí, když prozradím, že ani toto paktování s ďáblem kýžený výsledek nepřineslo. A tak jediné, co v honbě za nesmrtelností skutečně uspělo, zůstává Wildeův román. Ten od jeho prvního vydání v roce 1890 nenabral jedinou vrásku. Ale spíš než ďábel za to může Wildeův ďábelský talent.




*Z anglického originálu The Picture of Dorian Gray vydaného nakladatelstvím Oxford University Press v 2008 famózně přeložila Kateřina Hilská a vydalo nakladatelství Odeon v roce 2011.

32 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page