Paříži, beru tě na milost, konečně

Aktualizováno: 1. 4.

Pozorný čtenář si jistě všiml, že k francouzské metropoli zrovna vášnivou láskou nepřetékám. Poprvé jsme se seznámily, když mi bylo čtrnáct let. Setkání to bylo krátké, ale intenzivní, viděla jsem vše, co se vidět má, a z Paříže se stal spíše odškrtnutý bod na seznamu než nějaká citová záležitost. Ve dvaceti jsem strávila v Paříži jeden den. Zcela nepromyšleně, což ve městě jako je tohle nemusí být úplně na škodu, nicméně nepromyšleně v okolí Gare du Nord, Severního nádraží. Ne tak líbivá část. A tak když jsem z té africké pouliční vřavy v Barbès vystoupala k bazilice Sacré-Coeur a usedla jako stovky dalších na montmartovské schody, při pohledu na šedivou zástavbu sahající až k obzoru mě zavalilo naprosté úzko. Nedokázala jsem si představit, že bych tady někdy mohla žít. A přitom jsem už v té době měla jasno, že za tři roky se právě o pobyt v Paříži budu ucházet. Ale to město, které jsem měla z Montmartru jako na dlani, mě děsilo. Působilo tak nehostinně, cize, obrovsky. Spolkne mě.


Když jsem se do něj opravdu podle plánů za tři roky vrátila, skutečně mě spolklo. A po půl roce vyvrhlo poloutonutou. Přijela jsem tam s dlouhým a náročným seznamem studijních i profesních cílů. Ten se mi sice podařilo beze zbytku naplnit, avšak za cenu toho, že jsem přišla o veškerou energii potřebnou na to mít Paříž ráda. Všichni její démoni se kolem mě vynořovali s neutuchající vytrvalostí a já se nezmohla na odpor – špína, zápach, kriminalita, bezdomovci, stávky, demonstrace. Pár sporadických momentů jako vystřižených z kýčovitého alba Je t’aime Paris mě nedokázalo postavit na nohy. A když jsem se do ní jen pár měsíců poté vrátila na pár dnů s rodinou, jako by mě ležíc na zemi uštědřila závěrečný knock-out. V místech, kde jsem měla představovat přidanou hodnotu, protože jsem jako jediná mluvila francouzsky, jsem musela opět trpět arogantní a neochotné chování pařížské obsluhy. A když jsem se v závěru pobytu při návštěvě Louvru dozvěděla tragickou zprávu o rodiči blízkého kamaráda, čekaje na tatínka, co nepřicházel a nepřicházel, začala jsem z těch davů kolem dostávat můj první a jediný panický záchvat. Do Paříže jsem se pak navzdory přímému dvouhodinovému spojení vlakem dalších deset let nevrátila a ani jsem neměla potřebu to měnit.


Až do minulého víkendu. Pozorovala jsem z okna ubíhající a děsně nudnou krajinu, která odděluje region Grand Est od hlavního města a snažila se nepřipomínat si nic z minulosti. Očekávání jsem neměla žádná. Úspěch pobytu dělá nejdřív společnost, pak až místo. Avšak prvních pár minut, ve kterých jsem byla ještě Paříži vystavena napospas sama, mě doslova přepadaly mdloby. Pokud jsem výše popisovaný šok zažívala po příchodu z Prahy, co teprve teď, po tolika letech strávených ve státě, který je menší než centrální Paříž, a dvouletém ryze venkovském očistci.


Jenže hlásili nádherné počasí. Na účtu se mi nekrčilo chudé stipendium a ostatně přijet z Lucemburska znamená přijet do levnějšího kraje. A všechny turistické nástrahy jako jídelní lístky či pultový prodej už mám za ta léta snad zmáknuté. A především, žádné povinnosti. Nic co bych musela. Jen Paříž, Klára a já. Když se rozhrkaný bílo-zelený vagón pařížského metra vynořil z podzemí na most nad Seinou před nádražím St Lazare a já spatřila kousíček města, nemohla jsem se dočkat, až se do něj ponořím. A tak jsme se do tebe nořily a vynořovaly. Do krkolomných uliček plných nádherných butiků i barů přeplněných hlavně mladými lidmi. Žádný turistický skanzen, ale město, co patří všem. Do hlubin metra, které je fascinující svou spletitostí. Do anonymních davů, které na vás alespoň zpočátku přenesou neuvěřitelnou dynamiku, protože i když zásadně přechází na červenou a dobíhají metro, přestože další jede za minutu, spěchají s takovou nějakou elegancí a umem, že nemáte pocit jako byste měli na čele nálepku „pozor, zde stojí a vše brzdí cizinec“. Do zahrad a parků, ve kterých se tak krásně lelkuje jako málokde jinde. Do města, které je tepající, živé a nespí, neboť v něm na každém rohu hraje či zpívá nějaký pouliční muzikant. Výrazně přibylo cyklistů a koloběžkářů a ten šílený dopravní mumraj, co mě dříve děsil a iritoval, mě teď spíše udivoval svou bouřlivou a přesto fungující koexistencí. Zápach nezmizel, stávky probíhaly okrajově, manifestace taktéž, špína standardní. Jenže na pár dnů člověk může nasadit na oči klapky a před problémy utéct. A tak se mi tentokrát konečně jako nějakému surfaři podařilo najet na tu správnou vlnu. Nežila jsem v tobě, ale tebou a po dvaceti letech od prvního setkání poprvé odjížděla s tím, že Paříž je Paříž.



51 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše