Škrtnu sirkou a okouzleně sleduji, jak se třepotající se plamínek dychtivě natahuje kolem knotu první svíčky na adventním věnci. Čas jakoby se zastavil, hlavou mi začnou probleskávat ty nejdůležitější momenty roku minulého, i kouzelné vánoční okamžiky let dávno minulých. Je to můj obřad, kterým veškerému pracovnímu i osobnímu shonu navzdory nasazuji duševní předvánoční plášť. Zároveň mi v hlavě zní otázka, kterou mi má francouzská rodina položila s nepotlačovaným údivem už tolikrát: „Ty slavíš Vánoce?“
Ty, jako ta, která se nevejde do Francouzi tolik milovaných kolonek, protože kolonka „bez vyznání“ se zde mnohdy neudává. A Francouzi když na něco nemají boxík, tak jsou lehce ztraceni. Ta otázka mi přitom přijde až urážející. Protože od té doby, co zde žiji, investuji nemalou energii do toho, abych mé děti ochránila před místním ryze konzumním způsobem trávení Vánoc a předala jim to kouzlo, které jsme nasávaly, tatínek promine, především od maminky.
Zároveň mi ta otázka přijde až úsměvná. Jakoby jen věřící měli právo slavit Vánoce. Jenže u těch francouzských věřících v mém širším osobním i profesním okolí mám spíše pocit, že takto hloupě bych se měla ptát já. To, na co svou víru zredukovali, je totiž spíš ostudné. Přestože se dvě třetiny Francouzů hlásí ke katolické církvi, pouhá čtyři procenta z nich chodí alespoň jednou za měsíc na mši do kostela. Z absentérů tam však většina nepáchne ani o Velikonocích či Vánocích. Tento ambivalentní postoj je ještě umocněn francouzskou sekularizací uzákoněnou již na počátku 20. století zákonem o laicismu, tedy oddělení státu od církve. Proklamací Boha jako v Británii či Spojených státech by tady politici jedině tak riskovali kriminál. Snad (s opětovnou) výjimkou Moselle a Alsaska, kde tento zákon neplatí. Přijat byl totiž v době, kdy obě území byla německá, a po první světové válce na připojení k Francii přistoupily mimo jiné právě za podmínky, že jim bude ponechán tzv. konkordát přijatý za Napoleona Bonaparteho. Ten se týká nejen katolického, ale i protestantského, luteránského a judaistického vyznání. Kněží jsou zde na rozdíl od zbytku Francie placeni státem a oproti svým kolegům žijících v podstatě z milodarů pobírají velmi slušnou mzdu.
Avšak na národní úrovni je veřejný život zproštěn a ochuzen o vše, co s vírou souvisí. Obzvlášť v předvánočním čase je to markantní. V televizních pořadech neuvidíte adventní věnce, ani neuslyšíte vánoční písně o narození Ježíše, o betlémech živých i neživých ani nemluvě. Kdo chce Vánoce pojmout jinak než hordou jídla a ještě větší hordou dárků, ať si tak dělá za zavřenými dveřmi. Francouzská víra se zredukovala pouze na momenty, které jde zpeněžit. Kromě Vánoc i křtiny, svaté přijímání či biřmování. Mnou, neznabohem, vnímané jako milníky v náboženském vývoji, se pro většinu Francouzů staly tyto dojičkou na peníze pro všechny zúčastněné. Speciální oděv, velkolepé hostiny, opulentní dezerty, pozvánky, pozornosti pro hosty, dary pro hlavního aktéra. DARY, slušilo by se říci. Na ceně záleží. Tak jako se nikdo nesměl ošklíbat nad desátkem, tak přece nikdo nebude troškařit na dárku pro dítě v jeho významný církevní den. Výběrem kmotra a kmotry se sice rodiče zavazují k volbě člověka, který přispěje k duchovnímu rozvoji jejich dítěte, hlavně je ale zavážou k povinnosti kupovat jejich komtřencům dary ke všem příležitostem. Jsou přece parrain (kmotr) či marraine (kmotra). Tato oslovení jsou ve společnosti zcela zažitá, kdo kmotra a kmotru má, jinak jim neřekne, stejně jako oni mluví o svých kmotřencích v tomto označení (filleul/e ). Děti se zkrátka uplácí, aby je bavilo chodit do kostela či věřit v Boha a církev zas jednou předvádí svůj vrcholný pokrytecký kousek.
Dětské dušičky si jistí i jinak. O popularitě soukromých škol jsem již hovořila. Právě ty jsou v naprosté většině školy církevní. V názvu mají svatého, v budově kapli, výuka katechismu děti doprovází od mateřské školy a přijímání a biřmování jsou absolvovány v celých třídních kolektivech, takže je v podstatě nemožné se jim vyhnout. Vzhledem ke speciálnímu režimu, který funguje v Moselle a Alsasku, je u nás přirozeně i výrazně vyšší počet církevních zařízení, ale i na normálních základních školách je na rozdíl od zbytku země výuka katechismu (často nazývaná kulturní a náboženská výchova) v osnovách na obou stupních.
Bez katechistického vzdělání sleduju zmenšující se svíčku. Čas jako by se zastavil a zároveň dál zběsile uháněl. Symbolika, která způsobuje naprosté emoční zemětřesení, marnost času, který nemůžeme zastavit, ale i dětskou radost, že čekání bude konečně u konce. Slavím Vánoce. Francouzi milují organizované zábavy a pobyty. I proto si asi libují ve víře oslavované hromadnými akcemi, ale zanedbávané na individuální úrovni. Slavím Vánoce, protože i když nemusím věřit v toho, který se prý kdysi dávno v Betlémě narodil, je mi mnohem příjemnější oslavovat něco, co tvoří pilíř naší kultury, naší minulosti, než slavit něco jen proto, abychom si dávali dárky. Slavím Vánoce, protože jednou za rok potřebuju období, které mě přinutí zastavit se, ohlédnout se zpět, i podívat se vpřed. Slavím, prožívám, vzpomínám. Vysvětlit je to těžké, ostatně tak jako jakoukoliv jinou víru.
Comments