top of page

Podivná francouzská vítězství

Před mnoha lety jsem v pařížském kině zhlédla francouzský film La Rafle (zátah), který zachycuje největší zátah francouzské policie na židovské občany během druhé světové války. Jedné letní noci roku 1942 jich pozatýkali na třináct tisíc, všichni byli deportováni do koncentračních táborů, přežila necelá stovka. Ten film ve mně zanechal pocit nevěřícího údivu, kdy mi v hlavě hučela jediná otázka. Jak to ten De Gaulle dokázal, že navzdory takovým zvěrstvům byla Francie zařazena mezi vítězné mocnosti?!


Odpověď se hledá těžko, protože Francouzi jsou, pokud jde o historii, stejně neobjektivní jako v lecčems jiném. Průšvihy kolaborantské vlády jsou připomínány jen okrajově a ve vší tichosti a po nedávné návštěvě největšího zpřístupněného podzemního bunkru Maginotovy linie se můj pocit, že si Francouzi překreslují historii k obrazu svému, jen umocnil.


Maginotova linie, obranný komplex o celkové délce 140km, jehož výstavba ve třicátých letech 20. století si vyžádala v přepočtu několik miliard eur. Téměř celá prohlídka objektu Hackenberg byla věnována chlubivému výkladu, jak skvělé toto opevnění bylo. Člověk neznalý historie by čekal, že Hitler dal nohy na ramena, jen co uviděl kus zdiva tohoto obranného pásma. Ale ono bohužel ne.


S lampasáckým průvodcem se nějaká konstruktivní debata vést nedá. Kor když mu před prohlídkou řeknete, že vaše výprava rozumí německy a mezi sebou mluví nějakým zcela bizarním jazykem znějícím jako ruština. Vypadáte jako nasazený agent, co se snaží narušit francouzskou hrdost. A tak se jen skeptický Čech pousměje nad tím, že aby se zbytečná a nákladná stavba nemusela draze a dlouze likvidovat, udělají z ní Francouzi takový vojenský Disneyland, ve kterém se bude francouzským školákům vtloukat do hlavy, jak jsme tady byli skvěle připraveni, ale ten kujón Hitler se vydal na Paříž jinudy (rozuměj, chyba nebyla na francouzské straně, to Hitler byl nadčlověk, kterého nešlo přechytračit), necháme si za to zaplatit pořádně drahé vstupné, abychom tuhle (technicky jistě obdivuhodnou) mašinérii nadále udržovali v chodu a na závěr, snad na oslavu francouzsko-německého smíření, to zapijeme v bufíku německým pivem (opravdu). Mimochodem, když o pivu, tak nesmím opomenout jeden z pro mě nejzajímavějších faktů prohlídky. Protože vojáci nasazeni během druhé světové války byli synové těch, co bojovali v první, slýchávali prý děsivé historky o nedostaku jídla a jeho strašné kvalitě. A tak aby se předešlo dezerci a mizerné náladě mužstva, alespoň vojáci pracující v Maginotově linii se těšili pětihvězdičkové stravě a čtvrt litru vína u oběda i večeře.


Gastronomii tentokrát ponechám však stranou a zpět k dějepisu. Už teď se děsím, co za "pravdy" na mě bude vyskakovat z dceřiných učebnic. Ostatně takový chudák Slavkov by mohl vyprávět. Další kapka v moři francouzského dějepisného buranství. Francouzské jméno pro Slavkov, Austerlitz, je sice všeobecně známo, ostatně je po něm pojmenováno i jedno pařížské nádraží, ale ještě jsem nepoznala Francouze, který by věděl, kde se Slavkov nachází. A když jim řeknu, že je to nedaleko mého rodiště, úplně na nich vidím tu nevěřícnost. Jak by nejslavnější bitva jejich nejvelikánštějšího císaře mohla proběhnout na půdě nějaké nicotné východoevropské zemičky?!



36 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

コメント


bottom of page