top of page

Prázdninové rozloučení aneb čím teď Francie žije

Než Francii ochromí srpnová paralýza, ještě nás čeká bouřlivý (doslovně, celý náš kraj je zalit vodou po několikadenních vytrvalých deštích) červenec. Čím Francouzi kromě státního svátku v červenci žijí ?


Tour de France. Města, městečka i obce se každoročně perou o to, aby jimi Tour de France projížděla, přestože se nejedná o levnou záležitost. Město pořádající start musí zaplatit 80 000 eur, město hostující finiš dokonce 100. Ale i obce, kterými Tour nevede, nelení a starají se o výzdobu v cyklistickém duchu. Na silnicích máte pocit, že amatérští cyklisté si svou vysněnou Tour de France žijí živěji než kdy jindy a v jinak ryze nesportovním zpravodajství čeká diváka každý den shrnutí etapy, následované reportáží týkající se ať již závodu obecně, nebo jednotlivých etap a míst, kterými závodníci projíždějí.



Covidem. Zatímco od vypuknutí této krize byla francouzská média spíše střízlivá a nedalo se mluvit o nějaké šílené mediální masáži, šířící se varianta delta po celé Francii zdvihla stavidla a děsivé zprávy se na nás začaly valit stejně jako voda z okolních potoků. Obzvlášť proto, že počet naočkovaných občanů dosáhl pomyslného vrcholu, výrazně nižšího než představuje vrchol kolektivní imunity. A tak pouhých deset dnů od velkolepého a v podstatě naprostého rozvolnění bez nějakých výraznějších omezení s výjimkou nošení roušek v uzavřených prostorách promluvil k národu prezident, aby vyhlásil nejen povinné očkování zdravotnického personálu, ale také aby přednesl nová pravidla, která nenaočkované v podstatě vyřadí na druhou kolej. Druhý den byly rezervační servery naprosto zavaleny a za den se k očkování registrovalo na milion lidí. Jak by se měl vstup do restaurací opět omezit či podmínit testem, volání po svobodě jde stranou. Pro prezidenta nastupujícího do finálového kola před prezidentskou volbou příštího roku to bylo jistě nelehké a nejspíš i politicky sebevražedné rozhodnutí, přestože průzkumy zatím ukazují opak.


Prázdninami. Které si naše hlava státu dovolila tak zakalit. Přitom prázdninami a dovolenými se tady žije od května, kdy nás média pravidelně informují o náboru sezónních pracovníků a posledních úpravách turistických zařízení před zahájením sezóny. Hlavně kempů. Ty Francouzi milují. Pro mě, odkojenou pár nocemi strávených v několika českých kempech s děsivými restauračními a ještě děsivějšími sociálními zařízeními, to bylo zpočátku nepochopitelné. Ale francouzský kemp je prostě zredukovaná Francie. S malými chatičkami, trhem, obchůdky s produkty od místních farmářů, neskutečnými zábavními strukturami a samozřejmě tolik žádanou a oblíbenou organizovanou zábavou. A komu to do kempu nevyjde, ten může celé léto sledovat vždy v létě uváděný (a o nové díly doplněný) seriál Camping Paradise či filmy kameňákovského kalibru Camping 1, 2 a 3. Filmařsky jsou to šílené počiny, kulturně zas nejsou tolik daleko od pravdy.

Zhruba dvacet procent Francouzů na žádnou dovolenou nejede a ti budou v létě jistě žít mimo jiné piknikem (a grilováním). Slovníky se přou o původ tohoto slova, někteří francouzští jazykovědci mu přisuzují anglický původ (!), ale i francouzská verze působí nanejvýš věrohodně. Slova piquer a nique doslovně znamenají zobat drobné věci. A pro Francouze představuje piknik nedílnou součást stravovací kultury.


Můj první piknikový šok přišel v Montpellier. V nádherném parku na esplanádě, který jsem z domoviny měla spojený se zákazem vstupu na trávu. Tady byl v obležení lidí pojídajících sendviče a všudypřítomné chipsy. Můj druhý piknikový šok přišel na dálničním odpočívadle (ve Francii k piknikům naprosto skvěle přichystaných). Má tchýně vytáhla ubrus, termosku s kávou, plastové sklenky na víno, víno a po jídle sýr. A to má do kuchařské divy daleko. Prostě francouzský piknikový standard. Můj třetí piknikový šok přišel, když jsem stála vedle svého kamaráda z Paříže, co se zcela vážně ptal nadutého recepčního v luxusním hotelu, zda a kde je tu povolen piknik. Snad že jsme byli v Luxu, nebyla tato žádost kladně vyřízena, ale mě přiměla pohlížet na české řízkové sebevysmívání trochu jinak. Proč my sami sebe něčím shazujeme a Francouzi to opět dokážou s noblesou krásně prodat. Piknikovat totiž také znamená jíst své vlastní jídlo. A tak na většině turistických míst, od lyžařských sjezdovek, přes hrady, zámky až po zábavní parky najdete spoustu míst vyhrazených na piknik a naopak ta, která patří k restauracím a na nichž je piknik zakázán (pique-nique interdit). Ale Francouzi jsou ve věcech, které milují, shovívaví. A tak vzpomínám na horským vzduchem ošlehaného lyžaře, který rozrazil dveře do horské boudy a zavolal na provozního: „ Chef, když si dáme pivo, můžem si dát svůj piknik?“ A chef souhlasil. A tak i já jsem ráda, že jsem v sobě udusila určitou hanbu a potupu, kterou pro mě dřív vlastní jídlo představovalo a užívám si pikniky stejně jako Francouzi. Jen do té jejich asertivity mám ještě daleko.



Stejně tak i vám přeju, ať si léto užíváte ve všech podobách a těším se v září na shledanou !

32 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page