top of page

Srdce mé ve dví rozpůlené

Seděla jsem na dřevěné lavici, v rukou panáka zelené, a s neskrývaným nadšením jsem sledovala dav lidí popíjejících pivo na stojáka, jak nahlas skandují jméno hospodské. Chtěli ji usmlouvat na ještě jednu poslední rundu. Ta je zcela přímočaře a bez skrupulí poslala nahlas do pí.e a vesele začala popíjet se zbytkem personálu.


Z té scénky jsem byla nadšená. Ne jako někdo, kdo poprvé zkouší zakázané ovoce. Bylo to nadšení mnohem silnější, než před lety v jedné hospodě v Chropyni. Bylo to nadšení vyděděnce, kterého si sice okamžitě podmanila francouzská zdvořilost, Madame sem, Mademoiselle tam, zní to tak uctivě, úplně jinak než to otráveně pronášené paní, ale já jsem člověk citově založený, možná až příliš, a když okouzlení vyprchá, nebo se jen ustálí, nemůže vytlačit to, co je mému srdci nejbližší. To, z čeho je.


Před deseti lety bych z tohoto podniku nejspíš odešla naprosto znechucená nad hrubostí provozní a otrávená tím, že v pivnici se nedá objednat víno. Co teprve slušné. Teď jsem však v rámci programu dobíjení mého pomyslného duševního českého zdraví sledovala tuto pro Francouze naprosto surrealistickou scénu tak zapáleně, jako bych si vše chtěla nahrát do hlavy a ve chvílích splínu pouštět zas a znovu.


Každý v cizině žijící člověk se s touto změnou vyrovnává jinak. Já mám daleko do globálních nomádů dneška a té šílené rozpolcenosti, která jako ve všech jiných vztazích nepracuje s objektivními argumenty, se nejspíš nikdy nezbavím.


To, že jsem v cizině skončila, bylo překvapením pro rodinu, ne zas takovým pro kamarády. Ti totiž viděli jen to, jak mě rodiče odmala podporovali v mé lásce k jazykům, ale právě rodiče moc dobře věděli, že i když jsem se z většiny pobytů v cizině vracela nadšená, po každém z nich se ve mně zároveň utvrdil dojem, že doma je nejlíp. Lucemburská přestupní stanice se stala nějakým vírem osudu konečnou a když jsem si to naplno uvědomila, jako by mi očař vyměnil na zkušebních brýlích skla. Rázem jsem zde na všem začala vidět chyby a Česko pro změnu adorovat. Asi jako první lásku. Nikdy jsem v něm nežila jako plnohodnotný dospělák. Mé vzpomínky se vážou k laskavému domovu, báječnému dětství a na zážitky bohatému mládí. Jsou to vzpomínky, které byly v určitém momentu přetnuty a navazuje se na ně jen opatrně v pravidelných a omezených intervalech. Vracet se do Česka znamená přičarovat staré duchy a pokračovat s nimi tak snadno, jak se mi tady nikdy nemůže podařit. Jenže punc jedinečnosti dokáže tak snadno ošálit.


Uvědomuji si současnou výhodu otevřeného světa. Lidé utíkající před komunismem ji neměli a já vím, že bych takového radikální řezu byla schopná jen těžko. Na druhou stranu právě ona mou rozdvojenost ještě prohlubuje. A tak utíkám z toho navoněného Západu, zmlsaná všemi francouzskými lahůdkami, do autentického brutalistického Česka, kde mou první povinnou a nedočkavě vyhlíženou zastávkou je chlebíček, vlašák, a nějaký ten nepříjemný komentář k tomu. Rozplývám se nad maloměstským, díky maminčině profesi a tatínkovým kořenům, značně přikrášleným, životem a všechny české nepříjemnosti vnímám shovívavě jako součást nějakého panoptika pro turisty. Ve svém novém domově to dobré či lepší beru jako samozřejmost a nad tím špatným si věčným hartusením krátím život. Ach ty travičko, jak se zdáš vedle zelená.


Celá tato národnostní schizofrenie se naplno projevila po té, co jsem se sama stala maminkou. Vedle výchovy samotné jsem si vytyčila pro mě neméně důležitý cíl. Musí z nich být alespoň částečně i Češky. Stojí mě to spoustu času a sil. Křečovitě se držím všech možných i nemožných tradic, které jsme doma zdaleka nedrželi. Peču svatomartinskou husu, vánoční cukroví i velikonoční jidáše. Vlastně tím jen utvrzuji okolí v představách, že Česko je nějaká banánová republika ovládaná lidovým folklorem. Ale pomoci si nemůžu. Je mi úzko a těžko z představy, že ta přespříští generace rodiny, která se z velké části českým jazykem živila a v krásné kultivované podobě mi ho předala, už tento jazyk nebude nejspíš vůbec znát. A tak se snažím do těch mých následovnic zatínat pár českých drápků, aby se to češství dostalo do jejich krve a putovalo dál. Ona totiž ta kombinace navoněnosti a brutalismu je ve finále poměrně dokonalá. V mezičase však zatím rohlík suverénně vítězí nad bagetou.





57 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

댓글


bottom of page