top of page

Středa, kina je třeba

Paříž je svá a to způsobem tak rozmanitým, že každému z ní utkví v paměti něco jiného. O pařížských bistrech či hospůdkách, respektive jejich zahrádkách v obležení bez ohledu na venkovní teplotu, jsem již psala, ale ještě někde se v Paříži k mému velkému překvapení srocovaly davy lidí. A to u kin. Klasický starý dobrý kinosál často představující architektonický skvost (art decová nádhera Grand Rex si k 90. narozeninám na přelomu roku nadělil renovaci) najdete v Paříži na každém rohu a ještě alespoň před desíti lety stály před každým z nich uprostřed týdne hromady lidí. A jako ve Francii často, ruku v ruce s s vrozeným zájmem jde i státní politika, aby ten zájem přiživila.


Všechny filmové premiéry jsou jednotně uváděny ve středu a od pondělka jsou tyto aktuální sorties cinéma inzerovány všemi možnými kanály. A do toho se přidávají různé komerční slevové akce pro zákazníky různých společností, kteří dostanou dvě vstupenky za cenu jedné. Před pár lety se tuto zvyklost pokusil nabourat generální ředitel skupiny Pathé, největší francouzské produkční společnosti. Argumentoval hlavně středečními fotbalovými utkáními, která případné návštěvníky přinutí zůstat doma, ale zvyk je železná košile a ve Francii to platí dvojnásob. Premiéry se tak nadále uvádějí výlučně ve středu.


Aby lidé měli ještě další důvod jít do kina, až do loňského roku měli neplacené televizní kanály zakázáno vysílat filmy ve středu a v pátek večer, po celou sobotu a nedělní odpoledne. S nástupem streamingových platforem tento úřední dekret pozbyl smyslu, až byl nakonec v rámci audiovizuální reformy zcela zrušen a nejsledovanější televize nás tak chvíli radostně vábily na cinéma mercredi (středeční kino). Sledovanost však zjevně dramaturgy nepřesvědčila a tak je vše zase při starém jen bez zákonného obojku.


A na co Francouzi do kina chodí? V žebříčku nejnavštěvovanějších filmů všech dob mají ty americké převahu. Americké v uvozovkách. Ve Francii jsou všechny filmy uváděny v dabingu, což mě vzhledem k oblibě všech fantastických a akčních snímků přijde docela úsměvné. Když z úst Jamese Bonda zazní „Je m‘appelle Bond, James [džems] Bond“, pomalu nevím, jestli jsem se neocitla na nějaké parodii.


Množství ročně vyprodukovaných francouzských filmů je ohromné – pohybuje se mezi dvěma a tři sty. Zatímco představitelé Národního centra kinematografie staví toto číslo na odiv jako důkaz neutuchajícího rozkvětu francouzské kinematografie, kritici odmítají ztotožňovat kvantitu s kvalitou a čísla návštěvnosti jsou jen potvrzením jejich námitek. Vždyť téměř polovina vyprodukovaných francouzských filmů přilákala před čtyřmi lety do kin méně jak dvacet tisíc diváků. A při sledování anotací se není čemu divit. Ve Francii se více než kde jinde daří dle mého nešvaru, že za režisérem filmu, hercem v hlavní roli a často i scénářem stojí jedna a tatáž osoba. Nejčastěji herec původním povoláním. Člověk se tak nemůže ubránit dojmu, že si dotyčný udělal film pro sebe, aby si přilepšil, či splnil sen. Ne však aby divákovi připravil kvalitní zážitek. Zároveň je až dojemně milé, jak jsou francouzské anotace filmů minimalistické. Jako by byly psány za jakýmkoliv cílem kromě toho hlavního – nalákat na film diváky.

Když se svobodná matka chystá získat své vysněné místo, naruší její plány stávka hromadné dopravy.


Starostka města na pařížském předměstí musí bojovat se státní správou, aby získala finance na renovaci zničených domů.


Bratr se sestrou spolu přes dvacet let nemluvili. Po smrti svých rodičů se budou muset setkat tváří v tvář.


Chovatel krav na mléko zabije jedno své zvíře postižené nemocí šílených krav, aby se vyhnul vybití celého stáda úřady.


V porovnání s přeplácaností americké popkultury by je člověk téměř politoval jako nějakého chudého příbuzného. Zároveň z nich ale čiší pro mě zcela zásadní charakteristika alespoň lehce nadprůměrné francouzské kinematografie. A to společenská angažovanost. Je neuvěřitelné, jak se většina francouzských filmů snaží předat určité poselství. A i když se ve většině případů neubrání závěrečnému a nereálnému patosu, v divákovi, pokud tedy není už příliš otupěn americkými blockbustery a vydrží to mrtvolné tempo, vždy probudí nějakou kritickou reflexi. Matky samoživitelky, dojíždění za prací, veřejné a soukromé školství, upadající zdravotní péče, problém pařížských předměstí, tristní situace zemědělců. Ta problematika není vystupňována a zdramatizována, aby z toho byl akční film, který budete hltat. Je podána tak, jak působí celý problém. Unaveně, vyčerpaně, bez zbytečné snahy o přikrášlení. V dobrých francouzských filmech opravdu rodiny nejezdí v obřích SUV a nebydlí v nádherných pařížských loftech. Panelák je normou, na kterou v českých filmech téměř nenarazíte. Způsob zachycení spíše připomene dokument, o to více ale dokáže diváka probrat z letargie.


Jednou za rok se všichni zainteresovaní sejdou, aby se navzájem pochválili a ocenili. Francouzskou ceremonií vyhlašování nejlepších filmů je tzv. César du cinéma. Ne že by se Francouzi považovali zas až za takové velikáše, původ jména ceny je mnohem prostší – jmenoval se tak sochař, který v roce 1975 vyrobil první sošky. Ceremonie samotná je jen důkazem přehlcenosti francouzského kinematografického trhu, jelikož většina oceněných filmů často prošla v uplynulém roce kinosály bez nějakých výraznějších ohlasů.


Každopádně jsem přesvědčena, že francouzské filmy mohou nabídnout divákovi něco jiného, než produkce česká či americká. A je dobře, že ty méně komerčně úspěšné snímky lze v Česku zhlédnout na různých filmových festivalech, Festivalem francouzského filmu samozřejmě počínaje, ale třeba Letní filmovou školou v Uherském Hradišti konče. Za studií mě neoslovily. Představovaly pro mě jeden z nejslabších článků francouzské kultury. Teď už jsem se buď natolik pofrancouzštila, nebo do nich zkrátka jen dospěla. A nebo žijíc ve Francii oceňuji, že zas a znovu otevírají témata, o kterých se příliš nemluví, ale mluvit by mělo.


* Názvy filmů:

1. À plein temps (César za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli - Laure Calamy)

2. Les promesses (s fantastickou Isabelle Huppert v roli starostky)

3. Frère et soeur (s Marion Cotillard v roli sestry)

4. Petit paysan (mimo jiné César za nejlepší film a mužský herecký výkon v hlavní roli)

39 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page