Od pandemie se s nimi roztrhl pytel. Kdo chce, může se každý jarní víkend nějakého zúčastnit. O čem je řeč? O organizovaných pochodech, kterým Francouzi holdovali vždy, ale v posledních letech právě v našem regionu jejich obliba neuvěřitelně stoupla. Člověk aby obtížně hledal vesnici, která svůj marche populaire nepořádá. Obce, potažmo jejich obecní spolky, zde přebírají roli ne nepodobnou tomu Klubu českých turistů. Mohou se přidružit k jeho přibližnému francouzskému ekvivalentu, Francouzské federaci pro lidové sporty, ta ostatně sdružuje na 600 asociací, ale mnoho akcí je pořádáno na vlastní obecní pěst. Oblibu těchto pochodů spatřuji především v tom, že zde pěší turistika mimo turistické oblasti nemá tradici. Zapomeňte na pečlivé a srozumitelné značení a rozcestníky, kterými je našinec zhýčkán i ve městech. Tady neexistuje žádné jednotné značení a pokud už se rozhodnete věnovat turistice v neturistických oblastech, turistické mapy jsou ostatně pod taktovkou tentokrát Francouzské federace pěší turistiky vydávány pro všechny kouty Francie, musíte se spíše spolehnout na svou schopnost číst v mapách a odolnost procházet cesty, které už dávno nejsou schůdné. Jako by se předpokládalo, že kdo chce vyrazit na túru, činí tak na dovolené a ne za domem mezi poli. Ale i lidé z těchto oblastí, částečně určitě kvůli mediální masáži o blahodárném vlivu chůze, chodit chtějí a když už je to tady jen pro opravdové dobrodruhy, musí se spokojit s kolektivní organizací a hromadnou účastí. Ne že zrovna ta by Francouzům vadila.
A tak celé jaro, víkend co víkend, střídá jeden pochod druhý. Účastníci si mohou vždy vybrat z několika různě dlouhých tras, odchod je volný, v několikahodinovém časovém rozmezí, bez předchozího přihlášení, takže si na nás místní vrtošivé počasí nepřijde, poplatek symbolický a trasa výborně značená. Po cestě na účastníky čeká několik občerstvovacích stanic, protože dobrá polovina představuje tak amatérské chodce, že vyrazí na trasu v riflích, balerínách, s kabelkou a samozřejmě bez pití. Na to přece musí myslet organizátoři. Koncepce žádaného all inclusive, které Francouzi stvořili, se tady transformuje v přímém přenosu. Menšinovou, ale stále významnou část účastníků zase představují naprostí profíci, jak výbavou, tak rychlostí, kterou předcházejí všechny rekreační ploužiče. Jen stud mi zabránil v tom zeptat se jich, proč se takové akce vůbec účastní. V cíli, jak se na Francii sluší a patří, čeká buvette, neboli občerstvení s tradičním barbecue, na kterém dobrovolníci opékají nejčastěji několik druhů klobás. Toto menu často budí u našinců údiv, ale kdo v létě navštíví francouzské řeznictví v jakémkoliv koutu hexagonu a spatří na vlastní oči ty do desítek jdoucích druhů rozmanitých klobás, dá mi za pravdu, že klobásy patří k Francii stejně jako sýry. Co region, to klobáska. Stánek s dezerty, ovocnými koláči, palačinkami a kávou rovněž nemůže chybět.
V době předcovidové se velké popularitě těšily tzv. gurmánské pochody, marches gourmandes, kdy trasu prokládaly stanoviště, na kterých se postupně podávaly jednotlivé chody několikachodového menu. Na startu jste navíc obdrželi skleničku na víno či nealko. Tyto pochody alespoň u nás téměř vymizely (hojně jsou organizovány ve vinařských oblastech). Kromě organizační náročnosti a vysokého účastnického poplatku (25-45 eur) si to vysvětluji i rostoucím zájmem víkendových turistů, protože tyto dokázaly uspokojit jen pouhý zlomek těch, co na trasu vyrážejí nyní.
A tak já, co vždy opovrhovala jen myšlenkou na pochod Praha-Prčice, letos poprvé vyrazila do terénu. Staré já se osypávalo při pohledu na houfy lidí přede mnou i za mnou. Nové já se těšilo z podpory akce pořádané naší obcí a z objevení neznámých tras v bezprostřední blízkosti mého domova. Nové já začalo to staré úspěšně přebíjet. Třeba nakonec budou tyto pochody fungujícím lékem na můj stesk po našich dávných rodinných výletech. Abych je nakonec nezačala vyhledávat pravidelně.
Comments