top of page

V rytmu olympijských her

Aktualizováno: 24. 4.

V úterý byla v řecké Olympii zapálena pochodeň s olympijským ohněm. Přes Středomoří a Korsiku dorazí na francouzskou pevninu, do Marseille, a následně bude putovat napříč Francií přes více jak čtyři sta měst, která byla ochotna zaplatit poplatek 180 000 eur, až do Paříže. Byl to okamžik slavnostní, který jsme ve zprávách sledovali s téměř zatajeným dechem, protože jestli se současné vládě něco povedlo, tak vy/zne-užít hry jako výstavní skříň francouzské stability a prosperity. Gogola by tato obří Potěmkinova vesnice musela inspirovat k pokračování Revizora, ale jelikož tady má přístup ke kritickým informacím jen ten, kdo je skutečně hledá, a zbytek je odsouzen k hltání televizní euforie jdoucí na ruku vládnoucí garnituře, je ticho po pěšině. V demokraciích až podivně nepřirozené. Ze dne na den se přestalo informovat o přemnožení štěnic v Paříži. Skutečně až možná příliš medializovaný problém však zmizel ze dne na den z obrazovky, jako by těm breberkám přípravný výbor pohrozil a ony se vydaly na úprk.


Nemluví se o tom, co se může zvrtnout. S výjimkou teroristického útoku. Ten se však chápe jako hrozba nadnárodní, a tak se jej Francie nestydí preventivně řešit. Ale co se může zvrtnout kvůli francouzské nátuře a pařížským zvyklostem, před tím se zavírají oči, ba co víc, vše se maluje tou nejzářivější růžovou. Nejsledovanější televizní zprávy přinesly reportáž div ne oplakávající pařížské hoteliéry, kteří doufali v absolutní obsazenost a teď jen prosebně sledují pomalu přibývající. Že by zaznělo, že již tak předražené a nabízené kvalitě absolutně neodpovídající pokoje jsou během olympiády vyšponovány do několikaseteurových výšin za noc, to ne. Ještě absurdnější jsou reportáže typu „jak jsme připraveni na turistický nával během olympiády“. Výborně, samozřejmě. Tak nevím, jestli ze dne na den vyměnili personál v dobré polovině pařížských zařízení, ale přeju hodně štěstí všem nefrancouzsky mluvícím hostům. I když pakliže budou schopni přistoupit na olympijské ceny, možná i personál bude vstřícnější. Nemluví se o stávkách. Tak nevím, jestli si je vláda tak jistá, že k nim nedojde, protože přelom července a srpna stávkám obecně nepřeje, jelikož i ti nejzavilejší rebelové si nenechají kazit dovolenou, a nebo že všechny požadavky odborů budou mlčky splněny a zaplaceny, každopádně nemluví se o tom. Myslím, že každý, kdo se někdy snažil v Paříži narvat do přecpaného metra, protože kvůli stávce jezdil pouze každý x-tý spoj, musí být touto mlčenlivou sebejistotou lehce zaražen. Nemluví se (podotýkám v těch nejsledovanějších zpravodajstvích) o připravenosti sportovišť, nákladech, finanční návratnosti. Státní kasa zdá se býti bezedná a nic není problém. Stoleté výročí od poslední pařížské olympiády (mimochodem na ní se běžcům podávaly při běhu nápoje včetně vína) omlouvá všechny excesy a vzrušení s ním spojené, z drtivé většiny naordinované, se šíří zemí jako mexická vlna.


Od podání kandidatury na konání her se přípravný výbor zaklínal tím, že olympijské hry nebudou záležitostí pařížskou, ale celofrancouzskou. Čímž měl mimo jiné na mysli, že díky konání olympiády se pokusí strhnout ke sportování jinak z velké části nesportovní veřejnost. K tomu mu, jak jinak ve Francii, posloužilo označení (label) Terre de jeux /země her. Jsou jím označeny všechny obce, sportoviště, kluby, které chtějí zpřístupnit sport dalším lidem, avšak aspoň v našem okolí, vyjma propagačních plakátů, mi zůstává přispění k naplnění tohoto cíle skutečně záhadou.  


Veřejnoprávní televize vedle krátkých každodenních spotů, ve kterých vedou velmi přirozený a velmi obohacující rozhovor francouzské sportovní hvězdy s dětmi praktikujícími stejný sport jako oni, uvádí každý večer půlhodinový pořad Aux jeux, citoyens /Na hry, občané! Probírá se tam vše s olympijskými hrami spojené a vzhledem k francouzské schopnosti debatovat hodiny s prominutím o hovnu mě vůbec nepřekvapuje, že tento pořad nasadili do vysílání již s takovým předstihem.


Ve městech elektronické informační tabule nahradila obrazovka s odpočítáváním dnů do zahájení olympiády, místo kritiky (vyjma bulvárního xenofobního vyřvávání na sociálních sítích ohledně zatím oficiálně nepotvrzené účasti francouzsko-malijské zpěvačky Ayay Nakamury při zahajovacím ceremoniálu) zní jen chlouba a spokojenost. Se zahájením her na Seině, s olympijskou kolekcí oblečení, s medailemi, do kterých byl přidán kousek kovu z Eiffelovy věže, s gastronomicko-nutričními divy připravovanými v olympijské vývařovně.


Všichni žáci prvního stupně a jejich učitelé obdrželi od francouzské vlády pamětní dvoueurovou minci s roztančenou Eiffelovkou. Nevím, jak zněl příkaz svrchu, každopádně olympijské hry letos hýbou školními osnovami, má druhačka připravuje referát na vybranou olympijskou disciplínu, dokáže přesně namalovat knír barona de Coubertina a popsat jednotlivé olympijské kruhy.


Historicky máme nejspíše v genech určitou nedůvěru k tomuto řízenému nadšení, přesto mi toto zapojení a nadchnutí nejmladší generace přijde přinejmenším milé. Jen aby stejné nadšení a zápal měli i všichni ostatní aktéři. Při finále fotbalové Ligy mistrů konaném v Paříži před dvěma roky si Francouzi utrhli takovou ostudu, že představa zvládnuté organizace mnohonásobně větší sportovní události se jeví až utopická. A to samé platí pro francouzské sportovce. Na posledním mistrovství světa v atletice získali francouzští atleti jednu jedinou medaili, ve štafetě mužů na 4x400m. Všemi televizními studiy v tu chvíli zaznělo úlevné vydechnutí z odvrácení naprostého fiaska. To, že se místo fiaska s velkým F se jednalo o fiasko s malým f, je sice i tak zřejmé, ale skutečnost, že právě Němci byli ti, co medaili nepřivezli žádnou, ten význam jedné medaile přece jen značně umocnil. Ale o tom mluvit nebudeme. Nebudeme si přece kazit nadcházející sportovní svátek nějakým kverulantstvím. Není to sice oficiálně zakázáno, ale cítím ve vzduchu,  že se to nehodí!



10 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page