top of page

Základní lekce (pravého) francouzského líbání u příležitosti nového roku

Nový rok vystřídal starý. Ve vší tichosti, bez bujarých oslav, rozdivočelých davů v ulicích a tak nějak unaveně, asi jako když běžíte deset kilometrů, v půlce již nemůžete, ale odevzdaně pokračujete dál s tím, že to prostě bude dál a asi víc bolet. Co je však ve Francii v době covidové na příchodu nového roku nejmarkantnější, není ani absence ohňostrojů, bálů či pouličních výtržností, nýbrž absence polibků. K mé velké úlevě, nutno dodat.


S málokterou zvyklostí tady mám takovou potíž jako s líbáním na pozdrav. Naštěstí má francouzský polibek s Francií společného asi tolik co francouzské brambory. A snad jen posedlost zdravit vás opusinkováváním na tváře musela dát za vznik tomuto označení. Víc než baiser (polibek) je však pro Francouze typická bise (pusa). Na tváře. Při představování, zdravení, blahopřání, děkování. Jedna, dvě, tři čtyři. Zleva, zprava. Jasná pravidla neexistují, liší se kraj od kraje a pro zájemce existuje stránka combiendebises.com, kde můžete hlasovat, jak se líbá právě v tom vašem. Je to jako s přízvukem. Ať už je sebepodivnější, jakoby vždy bylo zřejmé, že je od pravých Francouzů. A ať už se jedná jen o otírání tváří pro formu, či opravdu nechutně uslintané pusy, vždy ji doprovází mlaskavý zvuk.

Nepřijde vám na tom nic divného ? Doposud možná tolik ne. Ale představte si první den v práci po Novém roce. Kdy obcházíte všechny kolegy, se všemi se líbáte, včetně mužů muže, a přejete šťastný nový rok. Nebo početné oslavy. Tak jako Francouzi nespěchají s obsluhou v obchodech, tak rozhodně neuspěchají pozdrav. I když to znamená, že se jen vaše entrée protáhne na čtvrt hodiny. Jak ráda bych po vstupu do místnosti jen mávla rukou, namísto toho, abychom jako čtyřčlenná četa seřazeně za sebou obcházeli jednoho hosta po druhém a místo zasalutování ze sebe vydali mlask, mlask. Pozor, po příchodu dalšího hosta se svět přestane točit a vše začíná nanovo.


O tom, že mě i mé rodiče na naší svatbě políbilo na dvě stě hostů už jsem psala, o tom, že není většího prohřešku než otevřít tchánům za běhu a nepolíbit je, ještě ne. Ostatně dávat bisous (pusinka) patří na seznam základních dovedností, které by mělo zvládnout jednoleté dítě. Nic mi však není tak protivné jako francouzské příbuzenstvo pochtívající od dětí polibky i za cenu úplatků.


Původ tohoto rituálu není nikterak zvláštní, avšak velmi, velmi starý. Pochází prý již ze starověkého Říma, kdy existovalo několik slov pro různé druhy polibků, z nichž právě slovo basium označovalo polibek z úcty či zdvořilosti. Líbání na pozdrav zažilo útlum od 14. století až do konce první světové války, aby se následně opět rozšířilo nejprve mezi nižšími společenskými třídami a od půlky století již v celé francouzské společnosti. Tu mnozí (francouzští) filozofové označují jako kontaktní společnost. Je to s podivem. Jinak jsou totiž Francouzi velmi cudným národem. Ošklíbají se nad Nizozemci, pro ně krále nudismu, i nad Němci, co se pro ně nepochopitelně saunují nazí. Ale že vás může (musí) oblizovat kdekdo, to nikomu nevadí. Na uplynulých letech lze jen těžko hledat něco pozitivního, avšak díky, corono, že jsi ten francouzský chtíč utlumila. Nový rok bude snad dobrý i bez obsypaných a od vousů podrážděných tváří.


Bisous, Lucie !


P.S. Komu můj text nepřišel dostatečně odlehčený a zábavný, nechť se podívá na následující video (v angličtině s francouzskými titulky). Na můj vkus je příliš arogantní a britsky nabubřelé, ale absurdita líbacích koleček je v něm místy výborně zachycena.




41 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page