top of page

Z mých belgických zápisků aneb cizincem ve vlastní zemi

Aktualizováno: 9. 6. 2023

Můj pohled na Belgii notně zdeformoval jeden z mých vysokoškolských francouzských pedagogů, když na úvod hodiny o frankofonních zemích bez náznaku nadsázky prohlásil, že Belgie je zcela umělý stát, který by se měl rozdělit mezi Francii a Nizozemsko. Taková nekorektnost v tehdy ještě celkově nekorektní době šokovala i mě, a přesto mé chování v letech následujících po odchodu do Lucemburska jakoby mu dávalo za pravdu. Navštívila jsem Bruggy, Gent, Brusel. Tohle pro mě byla Belgie, kterou, pokud bych Nizozemsko znala, mohla snad ztotožňovat s ním. Ale ta valonská část, která sousedí s Lucemburskem, nic mě nemohlo zajímat méně. Brázdila jsem si to za ta léta po francouzské, německé i lucemburské straně tohoto čtyřmezí. Ale jakmile mě dálnice A 4 spojující Lucembursko s Bruselem přivedla na úroveň lucemburských předměstí rozkládajících se směrem na belgickou stranu, Strassen, Bertrange, Mamer, jakoby mě nějaká neviditelná vrátila zpět. Stánky s hranolky, tzv. friteries, které se vynoří okamžitě po přejetí dnes téměř neviditelných hranic, pro mě rozhodně nepředstavovaly dostatečné lákadlo. Přidalo se k tomu francouzské pohrdavé chování, i Valoni, co jsem poznala. Taková laciná nápodoba Francie. Oblečením, lehčími mravy, větším splávkem, samozřejmě jazykem. Jakoby těm nabubřelým Francouzům ukazovali vztyčený prst. Vy chcete dělat hogo fogo pravidla, my na to půjdeme jednoduše a logicky. Kdo se francouzsky učil, a pokud u něj nenastal již dříve, tak první moment totálního úžasu nad překomplikovaností věcí nastane u číslovek. Do 69 dobrý, od 70 začíná zcela nepochopitelné rodeo. 70 je šedesát a deset, takže potom 71 šedesát a jedenáct a tak dál. 80 je čtyři dvacet, takže poté čtyři dvacet jedna, no a devadesát je čtyři dvacet deset. Zatímco Belgičani na tuhle bláznivinu hodili bobek a zcela logicky zavedli výrazy septente a nonante (čtyři dvacítky na rozdíl od frankofonních Švýcarů přijali), Francouzi se z nich hroutí, stejně jako z belgického přízvuku, který, musím přiznat, úplně nevnímám.


Frankofonní část Belgie se tady v lucemburském pohraničí stala plodištěm i útočištěm všech oborů, které v Lucembursku narážejí na omezený počet kvalifikovaných lidí a ve Francii zase na administrativní předpisy a komplikované normy. Lucemburské jesle drží nad vodou belgičtí zaměstnanci, neboť pro výkon povolání vychovatelky v jeslích stačí v Belgii na rozdíl od Francie středoškolské vzdělání. Francouzi snící o studiu fyzioterapie, případně medicíny, se kvůli přísnému numeru clausu a výrazně vyšším nákladům za studium vydávají do Belgie, kde výběr studentů probíhá losem a každým rokem se tak dostane na přinejmenším čtvrtinu francouzských studentů. Rovněž cizinci lékaři se nejčastěji (a tím pádem asi i nejsnadněji) uchytí právě zde. V očích Francouzů to jen dokresluje představu divokého západu, kde je možné vše.


Letos jsem se po letech vrátila do Vlámska. Opět mě okouzlilo, jak nádherné Antverpy, tak belgické pobřeží, jehož jedinou vadou na kráse je naprosto šílená výstavba obřích bytových komplexů. Kdo v Belgii a Luxu může, byt na Belgischen Kust je zkrátka must have. A developeři to vědí. Ale každý rozhovor do mě zaryl hřeb hořkosti. Navzdory více jak deseti letům v cizině jsem nikdy necítila tak cizácké pohledy jako tady, když jsme promluvili francouzsky. Někteří nás rovnou odpálkovali, že francouzsky nemluví, jiní vypadali, jakoby každé slovo vyslovené perfektní francouzštinou téměř zvraceli. V Antverpách, baště separatismu, bylo jasné na první pohled, že pokud je řeč o nějakém bilingvismu, je to holandština, nebo spíše jak Vlámové rádi zdůrazňují, lehce odlišná vlámština, a angličtina. Francouzské nápisy nebyly ani ve veřejné dopravě. Samozřejmě, ďáblův advokát se ptá. Vlámové možná nechtějí mluvit francouzsky, ale proč Valoni mluvit vlámsky ani schopni nejsou? Znám světlé a brilantní výjimky. Ale o generaci starší. Tehdy se ještě nosilo, že děti z lepších valonských rodin chodily na vlámské univerzity, aby si bilingvismus osvojily co nejvíce. Ale dávno tomu. A když se k tomu přidá francouzsky zdeformovaná angličtina, kterou Vlámové mají, jak je germánským národům blízké, výbornou, tak každá interakce musí zákonitě končit rozčarováním, asi jako mezi sourozenci, z nichž jeden úspěšně studuje vysokou školu a druhý se patlá na učňáku a neví co se životem.


Jakoby zkrátka pod hlavním městem Bruselem vedl řez, který celou zemi dělí a není možné najít hojivou mast, která by tu jizvu trochu zmírnila. A ta jizva není jen jazyková. Je finanční, kulturní, myšlenková. Zatímco do Bruselu po dálnici všichni respektují maximální povolenou rychlost 120 km/hod a vozový park je zcela normální, s příjezdem na bruselský obchvat se strhne rallye mezi vozy, které i já jako laik dokážu vnímat jako něco hodně extra. A pokud člověk přežije a dostane se do Vlámska, jakoby se ocitl ve Skandinávii či Holandsku. Všichni jezdí na kole, nikdo nenosí řvavé barvy, lehce oblečení si užívají počasí, za kterého se ti druzí třepou v bundách, šálách a čepicích proklínajíc přitom místní kavárny, kterým chybí přímotopy. Města jsou plná trendy kaváren a bio/eko/vegan podniků, na které ve Francii (a předpokládám že ve frankofonní části Belgie) opravdu nenarazíte.


Snažila jsem se doptat svých kolegů, frankofonních Belgičanů, těch vlámských je u nás naprosté minimum, jak se cítí v té části své země, kde nerozumí a spousta lidí zase nechce rozumět jim. Jejich odpovědi byly vesměs vágní a defetistické. Tak to prostě je. Oni Češi s Belgičany mají společného více než jen podobný počet obyvatel a lásku k pivu. Třeba ten často silný pocit rezignace. Belgie zkrátka naprosto selhala ve správě bilingvní země a je o to víc tristní, že právě ona stála u zrodu evropské integrace. Zatím však nezvládá ani tu integraci národní.











40 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page