Byla to má první zima ve Francii. Procházela jsem se večerní Paříží s mým českým kamarádem, který ve Francii už roky žil, zabraná do živé diskuze o tom, proč má výhrady k Francouzkám jako partnerkám. Jinak mistr slova nebyl schopen přesně vyjádřit, co mu na nich vadí tak, že si je téměř jistý, že mezi nimi nenajde svou životní lásku. Po nějaké době mi začly mrznout nohy v kozačkách, posadila jsem se na lavičku, vytáhla z kabelky teplé ponožky a natáhla si je na punčochy. Žádné módní faux-pas se nekonalo, boty byly o hodně vyšší a mě zalilo teplo. Můj kamarád se na mě fascinovaně díval a vykřikl: "Vidíš, to je přesně ono. To mi na nich vadí, ony nejsou vůbec praktické, spíš by umrzly, než aby je napadlo se přiobléct."
A já mu po mnoha dalších zimách strávených ve Francii dávám za pravdu. Přístup Francouzů v pásmu od Paříže k německým hranicím k zimě je takový, že ji prostě neberou v potaz. Zima jim vadí, ale nebudou si jí nic kazit. Pokud neprší či nesněží, i v zimě jsou zahrádky většiny podniků ve městě obsazeny. Lidé zachumláni v kabátech a namačkaní pod teplomety budou nad šálkem kávy snít o mírné zimě kdesi na jihu Francie. Venkovní posezení zde není výsadou, ale spíše povinností každého pohostinného zařízení a to ne zrovna příznivému podnebí navzdory.
A když teploty klesnou na takové minimum, že přítomnost zimy zkrátka ignorovat nelze, místo, aby se tomu lidé nějak přizpůsobili, začnou se bez ustání divit a brblat. Co však říct takové remcající osobě, která má na bosých nohou baleríny a na sobě kabátek s jedním knoflíkem, který sice působí neskutečně chic, ale hodí se spíš na zimu v katalogu než na zimu v reálu. V dětství milionkrát oposlouchané a nenáviděné „vem si čepici, vem si šálu, zapni si pořádně bundu“ se noří z hloubi mého podvědomí a když vidím, jak i malinké děti odchází z bazénu s holou hlavou a nedosušenými vlasy, mám chuť zavolat na jejich rodiče sociálku. Je leden, snad jen čeština v jeho názvu klade onen důraz na chladné počasí, a francouzské rosničky se při předpovědi počasí podivují, že se teploty stále pohybují kolem nuly a nechce se jim stoupat nahoru. A co teprve, když napadne sníh. To se tady u nás děje tak jednou do roka, ale média nás na to připravují několik dní dopředu. O tom, jak často se tyto katastrofické vize nenaplní, asi mluvit netřeba, a když skutečně začne padat, podniky bijí na poplach a zaměstnanci jsou vyzváni, aby se co nejrychleji vrátili domů. Jen připomínám, že nejsem na Azurovém pobřeží, ale na severovýchodu Francie, kde alespoň díky zákonné povinnosti sousedního Lucemburska má zimní pneumatiky téměř každý.
A proč mě chování "hlavně zimě navdory" tak zaráží, když pominu, že je to téměř jediným diskuzním tématem všech spoře oděných lidí? Inu, v té samé zemi platí úzus, že s dětmi se chodí ven pouze, když je teplo a sucho. Což v podstatě vyřadí ze hry období od října do března a ani poté nečekejte výjevy z českých hřišť. Tak, jak jsou malí Francouzi odmala trénovaní v gastronomii, tak i onen věhlasný francouzský vkus a šarm (v našich končinách přece jen dost zadušený německým vlivem) se pěstuje odmala. Francouzské obchody s dětským oblečením jsou rozkošné. Do té doby, než sháníte něco „na lítačku“. Nenajdete tepláky, šusťáky, něco nepromokavého a téměř nezničitelného. Zato najdete dokonale sladěné kabátky s punčoškami, či kalhoty s kšandami a košilí. A takto vyparáděné děti jsou na hřištích neustále napomínány. V podstatě je to rychloodpočivadlo pro rodiče. Jedno zhoupnutí, jedno sklouznutí, na nějaké kamarádíčkování či dokonce dohadování o hračky zapomeňte. Obzvášť na hřištích v Lucembursku, kde se sjíždějí rodiny z pohraničí, je to nádherně vidět. Němci a Lucemburčané přijdou vybaveni tak, že kdyby se dítě válelo hodiny v bahně za silného deště, asi pořád by zůstalo suché. Francouzští rodiče se na ně zprvu dívají opovržlivě, protože děti takto doslova obalené mají do roztomilosti daleko, opovržlivost postupně přerůstá v nevraživost, to když si francouzské děti víc a víc uvědomují, že ony nesmí vlastně nic, protože by se ušpinily, zatímco ty ostatní vesele dovádí. Jednu dobu v rodičovských kruzích rezonovala kniha o francouzské výchově „ A dost! Francouzské děti nedělají scény.“ A já mám právě venku nejčastěji pocit, že francouzské děti šanci být opravdovými dětmi ani nemají.
Comments