Než se mi narodila první dcera, mé zkušenosti s dětmi se omezovaly na věkovou skupinu 4+. S tou je domlouvání složité asi jak s dospělým. Takže vlastně zkušenost nula. Pár setkání v dopravních prostředcích či na jiných veřejných místech mě jen utvrdila v tom, že já tohle jednou rozhodně nedopustím. Radikální, mladá, bezdětná, kdybych bývala tušila…
Je jen málo věcí, co mě v letadle iritovalo více, než dítě kopající do mé sedačky a rodič, co neřekne absolutně nic. Div že ho ještě nechválí. S dětmi létám většinou sama a už vím, že je to velmi delikátní záležitost. Průběh letu na trase Lucemburk-Praha trvajícího hodinu a čtvrt znám na minutu přesně, včetně možných zádrhelů, které v jednotlivých momentech mohou nastat. Vzhledem k tomu, že se vždy s půlkou letadla znám a vždy se jedná o půlku bezdětných kolegů či známých, každá minuta tohoto letu vydá za několik šedivých vlasů. V odhodlání nezpůsobit žádnému spolucestujícímu újmu z neutuchajícího křiku či vzteku je holt třeba slevit ze svých nároků a již tak křehkou psychiku dítěte ovlivněnou matčinou nervozitou rozhodně zbytečně nedráždit tak pitomými prosbami, jakože do sedačky před ním se nekope, přestože jeho natažené nohy k ní přesně dosáhnou, takže se tomu vyhnout dá jen stěží. Je to oběť jedince v zájmu celé společnosti (nacházející se na palubě). Je to cena, kterou je nutno zaplatit za to, že si zrovna nechce sundávat pás, jít na záchod, zavírat okýnko pána sedícího za námi , dožadovat se nahlas bonbónu, který přijde až poté, co všem naservírují nápoje, či si po stopadesáté vyměnit místo se mnou, když já držím mimino.
Stejně tak jsem měla jasno v tom, že mé dítě rozhodně nebude spát v rodičovské posteli. Nejsem necita, ale ty noci jsou už tak krátké a mizerné a vůbec, aspoň někde mě nechte chvíli dýchat, když už i na záchod se chodí zásadně ve třech. Tulící se rodiny se dvěma, třemi dětmi v posteli mi po léta přišly přinejmenším divné. Jenže když uprostřed noci vstanete jednou, podruhé, potřetí a intervaly se spíše krátí než naopak, najednou si připadáte divní vy a cokoliv, co vám tohle martyrium může alespoň trochu ulehčit, podstoupíte bez řečí – a to i když se jedná o přijetí dalšího nocležníka. Navíc velmi mazaného, co jednou okusí a už nebude chtít přestat.
Samozřejmě jsem věděla, že mě nikdy nepotkají ty šílené scény u pokladen v obchodech či mezi regály. Já budu matka jako z filmu. Pořád upravená, respektující, vyrovnaná, klidná, s upravenými, respektujícími, vyrovnanými a klidnými dětmi. Možná je mezi vámi někdo, kdo to tak zvládá. Možná to je dítětem. Já když mám před sebou svou vyvádějící dceru, která během nanovteřiny a mně často z důvodu neznámého z artikulované řeči přejde ve zvířecí skřeky a pološílenou pantomimu, tak mám většinou pocit, že ještě pět minut a začnu dělat to samé. A všechny psychology a výchovné poradce bych s jejich radami, že máme dítěti nastavit náruč, naslouchat mu, navrhnout společně řešení, poslala na chvíli od stolu mezi skutečné děti.
Kromě těchto jistot mě ale samozřejmě občas přepadla nejistota, jak tu mateřskou roli budu zvládat ? Budu své dítě opravdu bezmezně milovat ? Zvládnu jej vychovávat tak akorát, abych nebyla matka semetrika, ale abych zas neměla doma úplného spratka ? Co a jak mu budu chtít předávat ? Bude mě to vůbec bavit ? Vždyť neumím ani zpívat, ani malovat, to mu jako budu předčítat svazky ze své knihovny ? Zapomněla jsem však, že oplývám něčím, co mi to mateřství výrazně usnadňuje. Nadbytkem fantazie a láskou k vyprávění. A tak jsem začala intuitivně dělat to, co je mi nejbližší a ono to funguje. A každý den s ohromením pozoruju, že stejně jako hrnčíři z hlíny, i zpod rukou rodičů vzniká z toho malého nic něco krásného a jedinečného. Škobrtám, zakopávám, ba i padám. Ale vždy se hned zvednu. Protože, jak říká Medvídek Pú: “Dnes je dnes. Můj oblíbený den.” A vzhledem k pomíjivosti dětského věku to platí dvojnásob.
Comentários