top of page

Zloba a hněv francouzských zemědělců

Aktualizováno: 2. 2.

Táhnou na Paříž. Předevčírem je policie zastavila pár kilometrů před ní, včera se už mnohým podařilo obsadit největší pařížskou tržnici Rungis. Třes se vládo nově v čele s pionýrem Attalem. Byť by se mohlo zdát, že už jsou tu politici vůči všem protestům imunní, mobilizace zemědělců mířících na Paříž zůstává v historii protestů záležitostí spíše ojedinělou a politiky značně obávanou. A přitom teď mířili k metropoli ze všech koutů Francie. Jen od nás z východu, Alsaska a Lotrinska, jich vyjelo na stovky, přestože jim trvá celý den, než těch pár set kilometrů v traktorech urazí. Nestojí za nimi žádné silné odborářské lobby velkých podniků, nikdo se jim nebude skládat na ušlou mzdu jako tomu bývá u železničářů a jiných notorických stávkujících. Promeškanou práci budou muset dohnat jindy a když je člověk poslouchá, je mu jasné, že nehovoří žádní chroničtí buřiči, ale zcela zoufalí dříči. Zoufalí z toho, že v zemi, která byla vzorovým příkladem potravinové soběstačnosti a kde jsou lidé ochotni zaplatit za kvalitní potraviny více než jinde, se tak dlouho házely zemědělcům klacky pod nohy, až míra jejich trpělivosti přetekla.


Už na podzim loňského roku jste ve Francii mohli narazit na převrácené cedule se jmény obcí. Byl to první pacifistický výkřik, kterým chtěli francouzští zemědělci upozornit na to, že je to ve Francii se zemědělstvím vzhůru nohama. Ostatně stejný si zvolili i slogan - on marche sur la tête. Protože však ve Francii žádné pacifistické projevy politickou elitu nevzrušují, poslední dny sledujeme dálnice zablokované traktory či úřednické budovy postříkané močůvkou. Tím sprostým slovem přitom není pouze Brusel, ale i Paříž. Ta si totiž hraje na mecenáše, který chce spasit francouzský lid, ale cesta do pekel bývá často dlážděna dobrými úmysly.


Francie již mnoho let v byrokratizaci zemědělství předstihuje Brusel. Tam kde na evropské úrovni nikdo neřeší, jakou velikost mají mít zeleninové skleníky či slepičárny, tam Francie požaduje striktní normy. Tam, kde Evropská unie zakazuje x druhů pesticidů, tam jich Francie zakazuje mnohem více. V absolutních číslech to ještě nevypadá tak dramaticky, ale pokud jde o jednotlivé prostředky, Francie si pod sebou podřezává větev, když zakazuje vysoce účinné pesticidy používané na vinnou révu ve Španělsku či cukrovou řepu v Německu a Polsku.


Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Francouzskou krajinu sice nehyzdí monstrskleníky jako je tomu ve Španělsku. Když kolem jednotlivých statků o sympatické velikosti projíždíte, nemůžete se ubránit dojmu, že jsou tady věci ještě v pořádku. Chuťově jsou francouzská rajčata, jablka či kuřata tak vypiplaná, že to mnohým zdegenerovaným jazykům ani nemůže chutnat. Jenže z francouzské zemědělsky soběstačné velmoci se kvůli všem přehnaným restrikcím stala výspa exkluzivity. Co je francouzské, je drahé. Dobré, ale nebojím se říct, že šíleně drahé. Zatímco se ministerstvo zemědělství už několik let zaklíná floskulí, že dobře jíst, neznamená jíst draho, obyčejní Francouzi o tom ví své. Jíst levně znamená nejíst francouzsky. V mnohých řetězcích je čím dál těžší najít francouzskou zeleninu, a pokud už tam je, jen ti, co si to mohou dovolit, sáhnou zrovna po ní a ne po španělské sousedce, která stojí nejvýše polovic. Mimo jiné i proto, že na ní španělský pěstitel mohl vystříkat mnohem více pesticidů a nacpat ji do mnohem většího skleníku, než stát dovoluje zemědělci francouzskému. Podobně kontroverzním předpisem ležícím v žaludku francouzským zemědělcům (ale nejen jim, jedná se o evropskou normu) je požadovaný úhor. Francie byla loni nucena dovézt dvakrát tolik obilovin než v roce předchozím a přitom jsou zemědělci nuceni zvýšit podíl úhoru na celkové orné půdě na 4%, výhledově možná až na 10%.  A ďábelská spirála se opět roztáčí. Ve jménu vyššího dobra nařídíme něco našim zemědělcům, těm se kvůli tomu radikálně sníží zisky, ale protože pocítíme výpadek v produkci, zalepíme ho dovozy ze zemí, kde platí mnohem laxnější normy.


Absurdita situace rezonuje celou populací. Díky přetrvávajícímu systému spíše menších zemědělských usedlostí, jsou zemědělci „jedni z nás“. Téměř u každého Francouze najdete v rodině někoho, kdo byl či je zemědělec profesí nebo srdcem. Jejich každodenní dřina je všem na očích, není izolovaná a skrytá za zdmi nějakých velkých agrokombinátů. Soudní lidé proto vidí, že přemrštěná cena, za kterou se jejich výrobky prodávají v obchodech, zdaleka nekončí v jejich kapsách, ale spíše slouží k zalátání děr vzniklých při plnění všech norem. Zemědělci se totiž staly loutkami, které si stát za pár zlatých vodí, jak se mu zamane.


Současná revolta dosahuje intenzity mnou doposud nepoznané a vláda má jedinečnou možnost využít momentu překvapení a všeobecné podpory k prosazení radikální změny. Za tři týdny navíc v Paříži začíná výstavní skříň francouzského zemědělství - veletrh Salon de l’Agriculture. Řešení přijatelné pro zemědělce napříč odvětvími se tak jeví ještě nevyhnutelnější. Jinak bude tahle pýcha francouzského zemědělství více než cokoliv jiného připomínat requiem za sen.


P.S. Francouzský premiér dnes přednesl takové návrhy, díky kterým se zemědělci rozhodli prozatím ukončit blokádu. Vina byla přehozena na Brusel a až další dny a týdny ukážou, zda se chápavé přikyvování promění v konkrétní a uspokojivou akci.



43 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page