CITADINE. Slovo, ve kterém je obsaženo vše. Já, celá já. Milovnice divadelních sálů, výstavních síní, kulturních center a hlavně neutuchajícího městského shonu. Já, co k životu potřebovala flóru jen občas a faunu už vůbec ne. A pak jsem poznala svého muže, francouzského zemědělce, jehož rodina po generace setrvává v okrsku o velikosti několika vesnic, a těch pár jedinců, co se rozhodlo přestěhovat dále, nedejbože do města, je na každém rodinném setkání vždy živě přetřásáno. Sama sebe se někdy ptám, jak jsem mohla skončit tam, kde jsem? Zkrátka a jednoduše proto, že můj manžel není jen zemědělec, ale i bankéř…

A tak jsem se ocitla v místě, kde první sousedovic dům na mě vykukuje zpoza zatáčky, v kraji, kde jména na hrobech i zvoncích svědčí o tom, že to byla oblast vždy spíše německá než francouzská a jako takovou ji vnímá i zbytek země. A mezi krávami, poli a remízky jsem se pustila do psaní. Protože moje láska k Francii se dostala do oné slepé uličky, kam se po létech společného soužití mnoho lásek dostane. Nebyla to láska na první pohled. Vzpomínám na první profesorku francouzštiny, hřmící roztrpčeně nad mou chabou výslovností nosovek. V té chvíli jsem drahé francouzštině chtěla potřást rukou a říci „stačilo, díky“. Vzpomínám na Báru, která k mému velkému smutku a lítosti už nebude moci číst tyto řádky. Jistě by patřila k věrným čtenářům. Právě ona  a Montpellier ve mně zažehly lásku k francouzštině a Francii vpravdě vášnivou. Vzpomínám na Paříž. Osudová zkouška vztahu. Otevřela mi oči, prvotní slepá zamilovanost pominula. Lotrinsko, Pomoselí, poklidné soužití, respekt, důvěra. Posilněné tím, že svůj profesní život a většinu osobního trávím v sousedním Lucembursku. Přišly děti. A jako kotva mě zahákly do francouzské každodennosti.