Kristin Hannah je americká autorka, kritiky zatím ne(d)oceněná, čtenáři vyhledávaná. Její nejúspěšnější kniha, Slavík (The Nightingale), byla přeložena do 45 jazyků a prodáno jí bylo více jak 4,5 milionů výtisků. Já nedám ani na kritiky, ani na žebříčky prodejnosti. Spíš jednou za čas dostanu chuť zjistit, co se vlastně prodává a čte, a o něco méně častěji, ale s ještě větší intenzitou, cítím potřebu znovu se protrápit marasem druhé světové války. Slavík nabízel obojí a já byla zvědavá, zda lid čte brak, či kritici jsou ignoranti.
Mé kritické já chce prskat. Ta kniha je slabá. Překypuje sentimentálním patosem hodným jihoamerické telenovely, na evropské dějiny nahlíží z americké udivené a zdeformované perspektivy. Tu knihu jsem navzdory prvotnímu rozčarování zhltla téměř na posezení, protestuje oproti tomu mé lidové já.
A tak začnu těmi výtkami. Je jasné, že fikce je pro autory v podstatě alibismus pro omluvení historických nepřesností. Je však historická fikce s vymyšlenými postavami zasazená do skutečného dějinného rámce, a je historická fikce, která spíše připomíná slátaninu autorových znalostí, povrchních rešerší a domněnek. Vždy si přitom vzpomenu na rozhovor s Karin Lednickou, která řekla, že když v nějaké kapitole Šikmého kostela napsala, že lidé šlapali po vydlážděné ulici, tak to napsala jen proto, že na základě pečlivého výzkumu bylo jisté, že vydlážděná skutečně byla. A toto od historické fikce očekávám. Škola hrou. Kristin Hannah však po pár stranách přináší rozhovor dvou hlavních hrdinek, sester, které se nazývají prvním písmenem svého křestního jména. V. a I. . Nevím, jestli autorka vůbec někdy ve Francii byla, ovšem tady toto americké pojmenování se tady neujalo teď, natož pak ve čtyřicátých letech. Mnohem závažnější mi však přijde parazitování na opravdu fascinujícím osudu ženy, která Hannah k napsání knihy inspirovala, bez toho, aniž by její jméno autorka v úvodu uvedla a její činnost v případném doslovu zasadila do nějakého kontextu. A tak zatímco skutečnou hrdinkou byla Belgičanka Andrée De Jongh, která řídila uprchlickou trasu pro sestřelené spojenecké piloty z Belgie přes Francii, Pyreneje do Španělska, a sama je několikrát na přechodu hor doprovázela, Isabelle Rossignol (francouzsky slavík; otázkou je, kdo by tak průhledné krycí jméno vybral) je impulzivní excentrická dívka, pro kterou nacisté představují jen další objekt pro její věčné rebelství. Na schůzkách odbojové organizace působí jako páté kolo u vozu, dokud ji jen tak nenapadne převést nalezené sestřelené piloty přes Pyreneje na britský konzulát ve Španělsku (zatímco De Jongh je vodila do Bilbaa, ani tady se nedrží Hannah historických faktů a vede je do San Sebastiana). A protože bez toho by to v americké knize nešlo, jednou za pár měsíců se sejde a pomiluje se svým partyzánským komunistickým milencem, se kterým se vždy srdceryvně loučí.
Zcela ubíjející je rovněž americká sebestřednost, kterou je celý příběh protkán. Ani v nejmenším nechci zmenšovat roli Američanů ve válce, ale pokud pominu banální komentáře, ze kterých američtí piloti vychází jako mnohem přátelštější a usměvavější než zbytek, orámovat válečný retrospektivní příběh scénou ze současnosti, kdy se ukazuje, že jedna ze sester nakonec emigrovala do Spojených států, považuji za vyloženě nešikovné. Za prvé je celkem od začátku jasné, že se autorka čtenáře snaží zmást a hlavní vypravěčka není ta, kterou bychom čekali. O to více je však pak tento krok vzhledem k charakteru hrdinky nepochopitelný, zcela nevysvětlený a slouží jen jako rámeček fotografie „všichni si žili v USA šťastně až do smrti.“
I přesto přese všechno, jsem knihu neodložila. Ze dvou důvodů. Navzdory zcela zřejmým historickým nepřesnostem mi představila další dosud neznámý dílek v té obří mozaice druhé světové války. Těch knih a příběhů už jsem přečetla tolik, že když se mi dostane do rukou takový, co mi ukáže něco nového, jsem vděčná a lačná po informacích, byť si je v tomto případě musím spíš dohledat ex post.
Přestože úplně nesouzním s aktuálním myšlenkovým proudem „za vším hledejte ženy“, a sama autorka se netají tím, že chtěla poukázat na roli žen nejen v odboji, ale i v běžných válečných časech, fungovalo to. Jakoby mnou někdo zatřásl a probral. Kolikrát jsem sama zůstala udiveně zírat na ženská jména mezi popravenými účastníky odboje. Jsem ráda, že mě tato kniha přiměla přemýšlet nad těmito ženami trochu komplexněji, uvědomit si, že je hrdinství a hrdinství. A za války se nerozlišovalo malé či velké. I to malé vás mohlo stát život a vyžadovalo obří kus odvahy. Měla bych ji? Nebo bych schovala hlavu do písku? To jsou otázky, které si vždy a zas kladu při všech dobrých knihách z války, které mě přimějí přemýšlet a taky modlit se, abych na tyto otázky nikdy nemusela hledat odpověď.
A právě z těchto důvodu jsem knihu dočetla a méně náročným čtenářům ji s klidným svědomím doporučila. Fascinujícímu příběhu Andrée De Jongh by však mnohem více slušelo francouzské či belgické zpracování, bližší realitě.
